ROK 2018

7. srpna 2018 v 14:45 | Niki
Minulý rok jsem se nějak zasekla s přidáváním příspěvků z roadtripu, takže jsem sem všechno dodala trochu se zpožděním - dnes.


A teď k letošnímu "roadtripu":
Rozhodli jsme se posunout naše cestování zase o kus dál, a tak za pár dní odjedeme do Španělska na rok. Zdenda bude studovat v rámci Erasmu a já... ještě nevím. Ve Španělsku se budu snažit si zdokonalit španělštinu a pokud to vyjde, najdu si tam nějakou práci. Především si ten rok ale chceme užít na maximum. Zařídili jsme si bydlení 150 metrů od moře, takže jsme si pořídili paddleboard, abychom mohli být skoro pořád na moři - i když nebude zrovna teplo. :-) I když zima asi taky úplně nebude, protože budeme bydlet na Costa Blanca, což je jedna z nejteplejších oblastí Španělska. Budeme skoro každý víkend cestovat, hodláme navštívit španělské i portugalské ostrovy, zaletět si do Latinské Ameriky, USA, do Afriky - uvidíme, co se naskytne. Protože ale vkládání příspěvků sem na blog je docela časově a občas i technicky náročné, přesouváme naše blogování na Facebook a Instagram. Naším heslem je "Vivimos la vida", což v překladu znamená "Žijeme život". Nedodáváme k tomu žádná konkretizující přídavná jména a příslovce, protože nevíme, co nás čeká a nechceme to ani nijak určovat. Ale věřte, že se z našeho života budeme vždycky snažit vytěžit maximum.

Tak nám držte palce!


 

Den třicátý, den jedenatřicátý

DEN TŘICÁTÝ
V pátek ráno jsme vstali, uklidili a připravili auto na cestu. V 9.15 otevírala Mercadona - náš oblíbený španělský obchod, a my jsme tu potřebovali nakoupit nějaké dobroty domů a pak vyrazit do Francie. Jsme šikovní a rychlí, takže jsme se před tím ještě stihli stavit na poslední kafíčko pro tento rok ve Španělsku. Po nákupu - kolem půl 11 jsme vyrazili. Jelo se nám hladce, takže jsme si v klidu uvařili na parkovišti oběd. Parkovali jsme vedle Francouzů s autokaravanem, kteří když odjížděli, s úsměvem nám popřáli Bon appétit (dobrou chuť). Načež jim Zdenda s plnou pusou špaget odpověděl "Prosím?" a já "Gracias.... merci.. vlastně už!". Očividně už toho máme plné kecky a těšíme se na naši pořádnou postel. Má totiž určité výhody.
Narozdíl od Oktávky každý den nevyžaduje:
- nalézt nějaké místečko, odkud nás nikdo nevyžene a zároveň bude dostatek klidu na spaní, ale nebude to úplně mimo civilizaci kvůli bezpečnosti*. A stihnout to do setmění, abychom to místo vůbec viděli.
- přeskládat věci z kufru na přední sedačky
- rozložit a povléct matrace
- vyndat deky a polštáře z truhly
- uklidit všechno na své místo (včetně těch věcí, které své místo nemají)
- nastavit okýnka u auta tak, aby nás nikdo nemohl ukrást, ale zároveň k nám šel alespoň doušek vzduchu
- abychom se vešli oba na prostor 100x180 cm
- abychom na posteli seděli skrčení
Má ale taky pár nevýhod:
- nedá se zaparkovat na útesu
- nedá se zaparkovat u pláže
- nedá se zaparkovat kdekoliv
- nedá se s ní dojet kamkoliv
- nelze z ní pozorovat hvězdy přímo nad sebou
- není z ní slyšet šum moře a šplouchání vln v oceánu
- nedá se s ní zažít měsíc plný nezapomenutelných zážitků ve Španělsku a Portugalsku
* Celý poslední týden jsme spali s otevřeným kufrem od auta. Ve skutečnosti jsme se nikde necítili nebezpečně, jen v Granadě to bylo trochu divné (ale za to nemůžou Španělé, nýbrž spíše vagabundi, kteří sem přijeli zevlovat. Nechybí mezi nimi ani Češi...).
DEN JEDENATŘICÁTÝ
V sobotu jsme projeli Německo a kolem 19.30 jsme dorazili domů.
Pokud by vás někoho zajímalo konkrétněji, kudy jsme jeli, tak zasílám odkaz na mapu s hlavními body, které jsme navštívili: https://mapy.cz/s/1Vlvm Nejsou tu ale úplně všechna místa, protože mapy.cz neumožňují přidat tolik bodů trasy, kolik bychom potřebovali. :-) Ujeli jsme 8200 km, z kterých jsem já řídila jen 200 km. Zbytek odřídil Zdenda. Projeli jsme 6 zemí.
Všechny naše zápisky a mnohem víc fotek se objeví během tohoto týdne zde: http://hill-billy.blog.cz/
Kdyby někoho zajímala španělská hudba, kterou rádi posloucháme, tak např. toto: https://www.youtube.com/watch?v=4VZhgbdbyiE
Doufáme, že pro vás naše příspěvky nebyly ztrátou času a užívali jste si naše cestování alespoň takhle s námi. :-)
Tak zase (snad) za rok!
PS. Fotky: 1) Ranní kafíčko Roura, 2) Zdenda při obědě a jeho bryndák, 3) Náš jeden z nejoblíbenějších produktů Mercadony. Vymačkaná pomerančová šťáva, kterou přístroj vymačkává přímo před zákazníkem. 4) Naše trasa.

Den devětadvacátý

Včera pozdě večer Zdenda rozbil skleničky. A ucho od hrníčku. Normálně bych to nepsala, ale od začátku cesty poslouchám, jak jsou ty skleničky krásný (z dob totality!) a ten hrneček (s vánočním obrázkem), to je nádhera sama. A hlavně se ty skleničky vejdou krásně do hrníčku, jsou ideální na víno, na pivo, na všechno prostě. Rozumějte, kdybych je rozbila já, tak mě Zdenda cestou někde vysadí a už se mnou nikdy nepromluví. Skoro se tak i stalo, když jsem na začátku cesty podotkla, že jsou ty skleničky dost nehezké. No a teď si je SÁM rozbil, protože je po vypití litru vína uklízel do auta. Ale pozitivní zpráva je, že plecháček zůstal celý... a že se toto neštěstí událo až ke konci roadtripu. A to je asi to nejzajímavější, co se za poslední den událo.. Teda kromě toho, že jsme se dopoledne plánovali opalovat u moře, ale probudili jsme se do tzv. Anglie - všude mlha a mraky. Opalování nevyšlo, tak jsme se jeli ještě alespoň rozloučit s mořem v podobě procházky po břehu na naší oblíbené pláži. Potom, co jsme úspěšně přeskákali všechny Holanďany a Francouze, co se nám pletli pod nohy, jsme se vydali do Figueresu na nákup, odkud další den vyrážíme do Francie.
PS. Foto - Muzeum S. Daliho ve Figueresu.
 


Den osmadvacátý

Během dne jsme různě popojížděli po městečkách a plážích, až jsme nakonec skončili v Cala Montgó, kde jsme se zdrželi pár dní i loni. Oproti loňsku, kdy jsme byli na pláži skoro sami, to tu letos je natřískané tak, že si ani není kam natáhnout ručník na ležení. Jedná se totiž o malou zátoku s pláží, kam se holt celé Holandsko a půl Francie nemůže vejít. Vysvětlím. Auta, která jsme dnes na silnici i mimo silnici potkali, byla ze 45% z Holandska, 30% z Francie, 25% že Španělska a zbytek různě - z Belgie, Německa atd. Vydrželi jsme tu cca hodinu. Potom jsme se vetřeli do kempu konečně se pořádně a hlavně v klidu umýt. Tímto se chci pochlubit - mám po 29 dnech umyté vlasy. Jakože úplně po celé hlavě. A mají na sobě i kondicionér a olejíček na konečkách! Předem děkuju za gratulace. Jinak, u Cala Montgó už známe obchod, kde prodávají vynikající točené víno za babku, tak jsme si ho zašli natočit k večernímu hodokvasu, protože skvěle ladí s naší oblíbenou tortillou de patatas.
PS. Fotky: 1) Zdenda a jeho silně neoblíbená činnost - mytí pórku. 3 dny před odjezdem konečně vymyslel mytí, u kterého si vystačí sám.
2) Já na přechodu (v pyžamu), který vede do kytek.

Den sedmadvacátý

Z Calafellu jsme vyrazili hned po snídani, protože opalovat by se stejně nedalo vzhledem k mračnům, která přišla. Cestou na sever jsme se stavili v městečku Tibidabo, které se nachází na kopci s výhledem na celou Barcelonu a je zajímavé pro obrovský zdobený kostel, který je z Barcelony dobře vidět. Bylo ale zataženo a poprchávalo, takže výhled na město byl nic moc. Navíc tu mají poněkud přemnožené pouťové atrakce, které často i brání ve výhledu.
Pokračovali jsme na další bod, který jsme plánovali navštívit (hlavně Zdenda), a to na Circuit de Catalunya - závodní trať, kde se pravidelně konají závody nejen Formule 1. Samozřejmě jsme přes plot nic moc neviděli, tak jsme jeli dál. Hned jak jsme vjeli na silnici, minuli jsme starší americké auto, polepené samolepkami, které stálo v protisměru a blokovalo provoz. Minuli jsme ho celkem rychle, ale stihla jsem zahlédnout řidiče. Jen jsem vyhrkla "To byl Clarkson!!". (Jeremy Clarkson je hlavní postavou našeho oblíbeného britského motoristického/komického pořadu Top Gear, teď Grand Tour) Zdenda co nejdřív otočil auto a spěchal zpět na místo, kde Clarkson stál. Samozřejmě že už byl pryč, tak jsme ještě dobrou půlhodinku jezdili kolem Circuit de C. a snažili se Clarksona spatřit. Nezadařilo se. Začali jsme mít podezření, že jsem špatně viděla. Ale pak Zdenda na Clarksonově Twitteru zjistil, že je momentálně na dovolené na Mallorce, takže není nemožné, aby se vyskytnul u jedné z nejslavnějších závodních tratí světa, která je od Mallorcy co by kamenem dohodil a kterou navštěvují často v rámci svého pořadu.
Potom jsme v dešti zamířili do outlet obchodů, které tvoří takovou menší vesnici. Jmenuje se La Vila Roca a prodávají tu snad všechny známé luxusní značky - nejen oblečení. Já jsem si nekoupila nic. Jeansy za 200€ nebo kabelka za 300€ ve slevě jsou pro mě trochu drahé. :-) Zdenda ale pořídil žabky jen za 10€.



Den čtyřiadvacátý, den pětadvacátý a den šestadvacátý

24.
Tento den se nic zvláštního nedělo. Kromě odpoledne stráveného na písčité pláži, ale s mnoha dalšími turisty, jsme dorazili na místečko v Calafellu, kde jsme kempovali i loni. Tím nám končí dovolená, kdy jsme objevovali nová místa, a začínáme cestu na sever po východním pobřeží Španělska, které jsme už jednou projížděli.
25. + 26.
Od 11 do 17.00 jsme se váleli na pláži a večer jedli. Následující den probíhal přesně naopak.Dopoledne a odpoledne jsme jedli a večer jsme šli na pláž.

Den třiadvacátý

Přespali jsme mezi Ondou a Vilou-Real v průmyslové zóně, která byla cca 10 km dlouhá (jako že byly firmy opravdu přímo vedle sebe) a všechny firmy pracovali s keramikou. Dopoledne jsme pokračovali dál v naší cestě za mořem. Dorazili jsme do malé vesničky, kde skoro nikdo nebyl, ale byly tu krásné pláže pod menšími útesy. Bylo to tu opravdu krásné, ale zase tu je nějaké "ale". Pláže byly přístupné i pro psy, takže sem tam se na nich objevilo hovno. Moře bylo krásné, tyrkysové. Ale u břehu v něm plaval nějaký nepořádek, dno bylo kamenité včetně mořských ježků a obtěžovaly nás až moc velké vlny. Navíc útes na pláži zapříčinil dost brzy stín - už někdy kolem 5. odpoledne. To by asi vysvětlovalo těch málo lidí. Pozitivní ale bylo, že jsme mohli parkovat a nocovat přímo na útesu. Protože jsme si naštěstí včas vzpomněli, že slavíme tři roky, co jsme spolu, stihli jsme si ještě zajet nakoupit jídlo (hlavně maso a klobásy) na večeři a oslava v podobě hodokvasu mohla začít - s krásným výhledem na moře.




Den dvaadvacátý (Valencie)

Ne, dobře se nám nespalo. Foukat totiž přestalo, dusno bylo pořád větší a větší a v autě se nedalo dýchat (kufr jsme se báli otevřít, aby nás někdo neokradl, až usneme) a obtěžovalo nás asi 20 komárů najednou. Navíc se v budově začínalo pracovat na Španěly extrémně brzy - začali přijíždět po půl osmé ráno a obkličovat nás tak svými nejnovějšími auty. To, že si nás prohlíželi jak největší exoty (a vůbec se jim nedivím se), snad nemusím zmiňovat. Takže tahle noc zatím vítězila v anketě "Nejhorší noc na světě". Trochu to ale Valencie napravila svými pěknými a zajímavými budovami moderního umění, které jsou umístěny v bývalém korytu řeky. Zašli jsme si potom na meníčko do restaurace, které stálo jen 7€. Po v y n i k a j í c í m obědě jsme zajeli asi 10 km od Valencie se vykoupat. Přešli jsme přes dunu a přišli jsme na obrovskou, dlouhou a krásnou pláž s mořem vypadajícím jako Karibik. Navíc na pláži skoro nikdo nebyl. Prostě idylka. Jediný problém byl ten, že moře tu neosvěžuje, jak je teplý. To vlastně není až tak hrozný jako to, že oblast Valencie (a i Murcie) nevede sprchy na pláži jako zbyly vyspělý svět. Maximálně takové miniaturní, metr vysoké, které slouží jen na opláchnutí nohou.. Takže kdybyste někdo večer šli kolem tohoto nádherného místa, mohli jste vidět dva blbečky, kteří se u toho jako jediní široko daleko myjí tak, že se navzájem polévají vodou, kterou si tu natáčejí do kanystru, nebo se kroutí v sedě u minispršky, aby ze sebe umyli sůl, mýdlo a šampon...













Den jedenadvacátý

Vstávali jsme pozdě, protože se nám v noci nedobře spalo. Výjimečně jsme měli totiž pootevřená dveře od kufru auta kvůli vedru. Trochu jsme podřimovali, ale oboum se nám chtělo dost čůrat, tak nám nešlo úplně usnout. Najednou nás ale probral zvuk kopyt cvalajiciho koně. Přišlo nám to divný, ale řekli jsme si, že je asi místní šerif na obhlídce (v Portugalsku jsme jich takhle pár už potkali). Jenže pak jsem zahlidla siluetu koně - bez jezdce. Divoký kůň. Trošku už míň obvyklý, ale pořád nic, co by nás vyvedlo z míry. Ale jít ven kvůli čůrání se nám už moc nechtělo. Když jsme ale slyšeli běh člověka po cestě kousek od nás, načež v dáli šustění roští a divne zařehtání koně, přestali jsme radši na okamžik dýchat. Podotýkám, že vše probíhalo kolem 1-2. ráno, v naprosté tmě, uprostřed ničeho a bez žádných dalších zvuků, než které jsem zmínila. Možná to teď tak nezní, ale bylo to fakt děsivý. A hlavně divný. Čůrat strachy v autě se nám však nechtělo, šli jsme po pár minutách teda ven, my odvážlivci. Rychlejší čůrání si ale nepamatuju. :)
Protože jsme ráno vstali až kolem 10., nechtělo se nám už nic moc podnikat, ale alespoň jsme se po 20 dnech na cestě konečně dostali k úklidu Oktávky, tedy našeho putovního domova. Douklízeli jsme kolem 1. odpoledne, takže byl akorát čas na oběd a my tak mohli využít perfektního stínu k vaření. Z našeho "kempu" jsme se vypakovali v půl 3 a vyrazili do Valencie. Ve Valencii jsme se ubytovali na parkovišti u kancelářské budovy připomínající budovy na pražské Budějovické. A protože pofukoval vítr, těšili jsme se na dlouhý, ničím nerušený spánek.

Den devatenáctý + den dvacátý (Mazarron)

Dorazili jsme do Mazarronu, kde jsme nakoupili zásoby aspoň na 3 dny, a vydali se hledat místo na kempování na divoko. Cestou jsme se ještě stavili u Vietnamců pro závěsnou sprchu (nejsou sprchy na plážích), nafukovačku do vody a pálky s míčky na pláž. Po chvíli hledání jsme se usídlili asi 30 m od moře pod obrovským stromem, který nás zakrýval z většiny úhlů. Stín nám tedy nechyběl, moře, klid, soukromí ,jídlo a pití taky ne, takže jsme započali opravdovou koupací a odpočinkovou dovolenou.
Dvacátý den jsme doslova prozevlovali v moři a na soukromé plážičce, která byla uzavřená kameny a útesy. Poprvé za celou dovolenou jsme si stihli dát i siestu po obědě, která se nám vlastně protáhla až do večera. Společnost nám dělali jen mravenci, kteří byli dle Zdendy seriózní, protože si chodili vlastními cestičkami a nelezli na nás. :)

Kam dál