Den šestnáctý (Ronda)

V Rondě jsme si zašli na snídani, která se ve Španělsku pohybuje od 1,5 do 4€ v závislosti na porci bagetky (celá nebo půlka) a na tom, co si na ni objednáte (šunka, máslo, marmeláda, rajčata, olivový olej, sýr…). K tomu je samozřejmostí kafe a vymačkaná šťáva z pomeranče do 2 dcl.
Po snídani jsme si prošli městečko, které je známé svým mostem Puente Nuevo a výhledem z něho na vesnici, která stojí na obrovské skále. Most spojuje staré a nové město a vede přes obří kaňon.
Odpoledne jsme pokračovali směrem na Granadu, kam jsme k večeru nakonec i dojeli. Granada je známá především pro Alhambru (obří palác z doby, kdy Španělsko okupovali Arabové). Protože je ale zájmem mnoha turistů, je zde omezený počet lidí, kteří sem denně mohou vstoupit, a my jsme si lístky už koupit samozřejmě nemohli, protože bylo vyprodáno na 2 dny dopředu. Granadu jsme při hledani místa na přespání projeli skrz na skrz. Abych byla upřímná, vůbec se nám tohle město nelíbilo. Je totiž oblíbenou destinací nejen turistů, ale i různých vágusů a bezdomovců. Místo na přespání jsme našli asi 6 km od Granady ve vesničce, která na rozdíl od ostatních kolem nebyla cikánskou čtvrtí. Zato to v ní divně nakysle smrdělo. Podobně jako lihovar v Dobrovici. Už jsme byli ale opravdu unavení, tak jsme tu zůstali do rána.











 

Den patnáctý (Gibraltar)

Patnáctý den jsme měli jeden cíl - podívat se na Gibraltar. Ten se splnil nejlíp jak mohl. Když jsme přešli španělsko-anglickou hranici, odchytla nás místní taxislužba s dotazem, jestli máme zájem o cestu po ostrově místním taxi - bílým devítimístným vanem, v naším případě fungl novým Mercedesem. Protože jsem tuhle cestu před skoro 5 lety už absolvovala, věděla jsem, co nás čeká. Taky jsem ale věděla, co chtít a jak si zajistit ten nejlepší výhled z auta. Protože venku už čekala skupinka turistů, kteří měli jet s námi (a jedna paní dokonce měla na hlavě květák ve tvaru obrácené pyramidy - prostě trvalou), pohotově jsem se zeptala, jestli bychom mohli sedět na předních sedačkách vedle řidiče. Řidič zavtipkoval, že za 5 eur za jednoho navíc ano (haha, to víš že jo). Zaplatili jsme každý 30 eur, což je obvyklá cena jízdy taxíkem - bez přirážky za přední místa. Pan řidič byl zároveň průvodcem, takže nám vyprávěl všechno, co mohl a udělal tak cestu velmi zajímavou. Viděli jsme nádherná panorámata, Afriku, navštívili krápníkovou jeskyni, válečné muzeum, různé vyhlídky, makaky atd. Je zajímavé, že makaků je na Gibraltaru přes 200, ale žádný odtamtud nemigruje. Když jsem se na to zeptala našeho řidiče, odvětil, že asi nemají platné vizum.. V tomto duchu vtipkoval celou cestu. Po hodině a půl jízdy jsme byli vysazeni ve městě, které jsme si prošli, a protože se jedná o bezcelní zónu, nakoupili jsme si každý svůj oblíbený alkohol. Což mi připomíná, že během srpna a září budu návštěvám nabízet můj oblíbený Licor 43.  Z Gibraltaru jsme odjížděli naprosto nadšení a plní zážitků. Potom jsme se vydali směrem na Rondu. Cestou jsme se stavili na pláži, kde jsme se vykoupali v moři a využili místní sprchu, kde nebylo zakázáno používat mýdlo. Pak jsme pokračovali do vnitrozemí, kde jsme zastavili na přespání na nádherném místě v horách, ale pořád s výhledem na moře, Afriku i Gibraltar.







































Den čtrnáctý (Tarifa)

Už pár dní jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom se zajeli podívat na jeden den do Tangeru s místní cestovkou. Jeli jsme tedy do Tarify zjistit si o výletu víc informací, na kafe a na pláž. Na základě ne úplně dobrých recenzí výletu na internetu a neuspokojivých informací přímo u cestovky jsme se rozhodli, že Tanger navštívíme až za pár let, až pojedeme na roadtrip po Maroku. Protože jsme nevýletěním ušetřili každý cca 70 eur, Zdenda si nakoupil k obědu 2 druhy ryb, a tak jsme půl dne hodovali a zbytek dne se koupali v krásném moři v Tarifě.



 


Den třináctý

Ráno jsme se v Palmaru ještě skočili vykoupat do moře a pak jsme vyrazili směr Tarifa. Snažili jsme se jet co nejvíc podél pobřeží, kudy ale vedou občas trochu špatné silnice - tzv. rolety, jak říká Zdenda. Taky jsme zabloudili do místního Hollywoodu, který se nacházel u městečka Zahara de los Atunes. Hollywood proto, že tam v kopci byla čtvrt luxusních vil s bazény na střeše atd., ze kterých byl perfektní výhled na nádherné moře a pod nimi krásná dlouhá pláž, všude spousta barevných kytek a hlavně - žádný vítr. Když jsme se odtamtud vymotali a dohodli se, že nám bude stačit koupit si "jen" byt takhle někde u moře ve Španělsku, pokračovali jsme dál na Tarifu. Našli jsme skvělé místo na place porostlým celkem vysokými keři, které nám poskytovaly stín. Protože byl tento plac obrovský, nebyli jsme na něm samozřejmě sami. Kousek od nás stály další autokaravany a karavany. Připadali jsme si jako v kempu, protože jsme každý měl vlastní plac obklopený keři, takže jsme všichni měli soukromí, ale zároven jsme věděli, že kdyby se něco dělo, máme vedle sousedy. Večer jsme se vydali do Tarify na pláž, která od nás byla vzdálená asi 5 km. Moře bylo krásné a průzračné tak, že v něm byly vidět asi 40 cm velké ryby, které kolem nás občas propluly.





Den dvanáctý (Sevilla)

Neuvědomili jsme si jednu věc. Jak víte, přesunuli jsme se večer k Seville proto, aby nám nebylo při prohlídce města vedro. Nedošlo nám ale, že 10 km od Sevilly bude vedro taky - celou noc. O půlnoci se teplota pohybovala kolem 32°C a vítr nefoukal naprosto žádný. A protože se o sebe bojíme, zpravidla nenecháváme na noc otevřená okýnka u auta. Když je jó teplo, tak je pootevřeme tak, aby jimi nikdo nemohl prostrčit prsty. Tudíž se v noci u Sevilly nedalo spát déle než 2 hodiny, aniž by jeden z nás dusící se horkým, kyslík postrádajícím vzduchem neotevřel dveře a nesnažil se vytvořit rádoby průvan. Budík jsme měli nastavený na 6.00, od 5.30 jsme oba už ale byli vzhůru. Kolem půl 8 jsme už byli v Seville, zaparkovali auto a vyrazili vstříc památkám. Už kdysi jsem Zdendu upozorňovala, že Sevilla je krásné město - jedno z nejhezčích, které jsem kdy viděla. Když jsme ze Sevilly kolem 13.00 odjížděli, dal mi Zdenda za pravdu. Bylo nám ale docela vedro, teploměry ukazovali 40°C, vydali jsme se tedy k moři - směr Cadiz. Potřebovali jsme ale cestou koupit vodu, která nám rapidně docházela. Zároveň jsme potřebovali uvařit si někde oběd, protože v Seville jsme snídali ráno kafe s toastem a tomu už bylo skoro 8 hodin. Nakonec jsme zastavili v Jerezu (asi 20 km od Cadizu) u supermarketu. Zahlídli jsme ale outlet areál, kde se nacházel mimo jiné i náš oblíbený Desigual.. Strávili jsme tu asi 2 hodiny a nakonec si s nákupními taškami došli na hamburger do restaurace, protože vařit v 38°C není zrovna ideální. Navíc už bylo skoro 17.00. Cadiz jsme v předvečer jenom projeli a pokračovali dále k moři. Dorazili jsme do vesničky El Palmar, která má obrovskou pláž s bílým pískem a tyrkysové, křišťálové moře. Mělo to ale jeden háček. Když se člověk chtěl opalovat a ležet na pláži, vítr, který foukal od pevniny, nafoukal do očí a do pusy asi kilo písku během 5 minut..


































Den jedenáctý

Konečně nám začala ta dovolená, na které si člověk odpočine a trochu se i opálí. Přesněji řečeno - Zdenda hnědne, já se červenám. Dopoledne jsme strávili na pláži, u které jsme přespávali. Protože tu ale byl zákaz rozdělávání ohně, na oběd jsme se přesunuli do městečka Antilla, kde jsme poobědvali na parkovišti opět mezi borovicemi a na písku, ale tentokrát bez zákazu rozdělávání ohně. Navíc s výhledem na silnici a do oken okolním domům. Hlavně tu ale byl stín, což pro nás bylo nejdůležitější. U Antilly je ale i obrovská pláž (viz foto) a podél ní každých 100 m sprchy, takže tady jsme strávili pozdní odpoledne. Večer jsme se přesunuli k Seville, abychom započali prohlídku města nejdéle v 8.00 ráno proto, že v 7.00 je v tomto městě nejchladněji. Potom teplota rapidně stoupá. Odpoledne se pohybuje kolem 40°C ve stínu. Na pondělí hlásí na 7.00 jen 25°C.


Den desátý (Figueira, Isla Cristina)

Ráno nás probral pán od golfu (golfový resort byl asi 200 m od nás), který nás přišel vypakovat z prázdného malého veřejného parkoviště v kopci mimo silnici u fotbalového hřiště, že si prý místní obyvatelé stěžovali (?) na cizí auto (=nás). Sbalili jsme se teda a jeli na návštěvu k Silvě, spolužačce ze španělštiny z Liberce, která se v 5. semestru sbalila a odjela do Portugalska založit a provozovat svou školu surfingu pro českou klientelu. Bydlí ve vesničce Figueira, která se nachází kousek od Sagres. Když jsme jí předávali kyselé okurky a křen, měla nepředstíranou radost. Obdarovali jsme i jejího přítele, který zbožňuje české pivo - hlavně Plzen. Oni nám na oplátku nabídli místní pivo, sprchu a meloun z vlastní zahrádky. Kolem 1. hodiny odpoledne jsme se rozloučili a jeli dál s tím, že se k nim ještě někdy určitě vrátíme pomoct se zahradou, rekonstrukcí domu nebo s čímkoliv za ubytování. :)
Portugalsko jako takové nám ale moc nepřirostlo k srdci zejména kvůli nepořádku a smradu ve městech, nesmyslnému (ne)značení silnic a hlavně absenci sprch na plážích, které prý byly odstraněny proto, aby turisti - zejména karavanisti- nekempovali u pláží. Moc tomu nerozumíme, protože je to stejně od kempování nikdy neodradí. Např. ve Španělsku je toto řešené výškovým omezením vjezdu aut na parkoviště nebo cedulemi.
Musíme ale uznat, že útesy jsou zejména v Algarve opravdu nádherné. Taky rozumíme surfařům, pro které je Portugalsko rájem, protože pláže, které k surfování využívají, jsou krásné a dost rozsáhlé. Hlavně jim v oceánu nechybí ani vlny ideální k surfování. Tomuto sportu se ale budeme věnovat až někdy příště, letos na něj už nezbyl čas.
Už jsme se těšili zpět do Španělska, které je, zdá se, civilizovanější a čistější. A hlavně jsou na plážích sprchy… Jeli jsme tedy přímo ke hranicím. Ty jsme překročili večer a ještě jsme se stihli u městečka Isla de Carolina vykoupat. K pláži patřilo parkoviště v takovém borovicovém lesíku, které bylo ideální k přespání. Umytí (a osprchovaní!) z pláže jsme šli přeparkovat auto v lesíku na lepší místo, než jsme stáli doteď. Zdenda má často tendenci pořád někam popojíždět, přeparkovávat a rovnat auto, takže jsme opět popojížděli po lesíku, až jsme zavadili o kámen, který značil konec parkoviště. Zdenda nepotěšen z místa odjel a popojel o 20 m dál. Už jsme si vyhlídli ideální místečko. Na parkoviště zrovna vjížděli policajti, kteří jeli parkoviště asi obhlédnout. Ještě jsem Zdendovi říkala, že bychom tu asi neměli přespávat, když to tu hlídají. On ale jen mávnul rukou a rozjel se vstříc k vyhlídnutému místečku. Najednou se ale auto zaseklo a postupně se víc a víc zahrabávalo do písku… Policajti zrovna jeli kolem nás, tak jsem je poprosila, jestli by nám svým jeepem nepomohli auto z písku vyhrabat. Bylo to docela náročné - i jeep při akci chcípnul, ale nakonec se to povedlo. A na místečko jsme stejně zajeli. S odérem naší přepracované spojky…




Den osmý + devátý (pláže Amado a Malhao)

Osmý a devátý den se děly dvě věci. Hledali jsme pláž ke koupeli, kde by nebyly třímetrové vlny a vodní proudy, a zároveň jsme se snažili najít sladkou vodu, kterou bychom si mohli natočit do kanystrů a po koupeli v oceánu se jí umýt. Cestou jsme naráželi na nádherná místa (viz foto) a spoustu hippies a surfařů. Pohybovali jsme se kolem městečka Sagres.















Den sedmý (Lisabon, Cabo Espichel)

Ráno jsme vyrazili do Lisabonu, kde jsme zaparkovali poblíž centra města. To jsme měli ale celkem rychle projité, protože v něm nic moc k vidění není, pokud ho porovnáme s jinými městy. Např. Porto je bezesporu hezčí a španělská města jsou všechna mnohem čistější a voňavější. Lisabon jsme hodnotili jako dobře umístěné přestupní místo pro cestování dále po Portugalsku, kde je ale lepší se moc nenadychovat. :) Málem jsem zapomněla zmínit, že po celou dobu bylo krásných 39°C.
Pokračovali jsme dále na jih a navštěvovali pláže, ke kterým se dalo dojet jedině 5 km po prašné cestě nahoru a dolů, až jsme nakonec dorazili na krásnou plážičku pod útesem, kterou omývá Atlantik svými na pohled krásnými 3 metry vysokými vlnami. Kousek pod Lisabonem se nachází mys s majákem - Cabo Espichel. Krásné místo, na kterém se ale jako bonus nacházel i starý klášter a už nefungující ubytovna pro poutníky. Po nafocení tohoto nádherného místa jsme jeli dále na jih krásnou přírodou, až jsme kolem 9. hodiny večerní dorazili pláž s bílým pískem pod horami, které jsme přejížděli po hřebenech. Bylo ale pořád 32°C, takže jsme se rychle převlékli do plavek a skočili do moře. Voda byl opět dost studená.. Chtěli jsme si ale co nejdřív dát něco k večeři, protože nám už asi 2 hodiny kručelo v břiše. Proto jsme po chvíli zamířili ke sprchám, u kterých jsme měli zaparkované auto, sprchy pustili a čekali, až začne téct voda. To bychom ale mohli čekat doteď, kdybychom si nakonec nevšimli, že ke sprchám nevede žádná trubka a nic, co by mohlo doručit vodu k nám. Sprchy si tam prostě jen tak stály asi pro parádu. Nakonec jsme zjistili, že na celé pláži se nenachází ani jedna sprcha. Zato tam ale byly slunečníky, bar, záchody, šlapadla a všechno, co u moře není až tak moc potřeba. Nevíme, jak fungují ostatní lidi, ale my ze sebe potřebujeme sůl smýt, proto jsme den zakončili poléváním se navzájem vodou z kanystru.

























Den šestý (Cáceres, Ericeira)

Po snídani jsme se vydali prozkoumat Cáceres, hlavní město provincie Extremadura, kterou mi našeptávač opravil na "Extrémní díra"... a je fakt, že se moc nemýlil. Extremaduru jsme poznali jako zemi čápů, oliv a sucha, které jsme vídali na každém rohu. Ale nutno uznat, že Cáceres stojí za návštěvu především pro UNESCO chráněné staré město obklopené hradbami z dob říše římské. Po cca hodinové procházce města jsme se vydali do Portugalska. Večer jsme kolem 7. hodiny (díky časovému posunu) konečně dorazili k pobřeží Atlantiku - přibližně 60 km severně od Lisabonu. Koupat se moc nedalo kvůli velkým vlnám a hlavně velice studené vodě, Zdenda to ale i tak šel zkusit. Venku bylo cca 18°C. Na přespání jsme se přesunuli blíž k Lisabonu na opuštěnou ulici, kde asi původně měly být nové domy, ke kterým už byly připravena parkovací místa. Domy ale nikde nebyly a ulice začínala zarůstat plevelem skrz asfalt - pro nás ideální místo na přespání. :)
PS. Cáceres je svou rozlohou třikrát větší než Praha, ale má jenom kolem 100 000 obyvatel. Cestou jsme minuli palác Mafra, o kterým jsme vůbec nic nevěděli a ani jsme nevěděli, že existuje (viz žlutý komplex na fotkách). Později jsme zjistili, že je největší královskou rezidencí v Portugalsku a jednou z největších staveb v Evropě vybudovaných v 18. století a měl být portugalským protějškem madridského Escorialu (zdroj: Wikipedia)



Kam dál