Den třiadvacátý

Přespali jsme mezi Ondou a Vilou-Real v průmyslové zóně, která byla cca 10 km dlouhá (jako že byly firmy opravdu přímo vedle sebe) a všechny firmy pracovali s keramikou. Dopoledne jsme pokračovali dál v naší cestě za mořem. Dorazili jsme do malé vesničky, kde skoro nikdo nebyl, ale byly tu krásné pláže pod menšími útesy. Bylo to tu opravdu krásné, ale zase tu je nějaké "ale". Pláže byly přístupné i pro psy, takže sem tam se na nich objevilo hovno. Moře bylo krásné, tyrkysové. Ale u břehu v něm plaval nějaký nepořádek, dno bylo kamenité včetně mořských ježků a obtěžovaly nás až moc velké vlny. Navíc útes na pláži zapříčinil dost brzy stín - už někdy kolem 5. odpoledne. To by asi vysvětlovalo těch málo lidí. Pozitivní ale bylo, že jsme mohli parkovat a nocovat přímo na útesu. Protože jsme si naštěstí včas vzpomněli, že slavíme tři roky, co jsme spolu, stihli jsme si ještě zajet nakoupit jídlo (hlavně maso a klobásy) na večeři a oslava v podobě hodokvasu mohla začít - s krásným výhledem na moře.



 

Den dvaadvacátý (Valencie)

Ne, dobře se nám nespalo. Foukat totiž přestalo, dusno bylo pořád větší a větší a v autě se nedalo dýchat (kufr jsme se báli otevřít, aby nás někdo neokradl, až usneme) a obtěžovalo nás asi 20 komárů najednou. Navíc se v budově začínalo pracovat na Španěly extrémně brzy - začali přijíždět po půl osmé ráno a obkličovat nás tak svými nejnovějšími auty. To, že si nás prohlíželi jak největší exoty (a vůbec se jim nedivím se), snad nemusím zmiňovat. Takže tahle noc zatím vítězila v anketě "Nejhorší noc na světě". Trochu to ale Valencie napravila svými pěknými a zajímavými budovami moderního umění, které jsou umístěny v bývalém korytu řeky. Zašli jsme si potom na meníčko do restaurace, které stálo jen 7€. Po v y n i k a j í c í m obědě jsme zajeli asi 10 km od Valencie se vykoupat. Přešli jsme přes dunu a přišli jsme na obrovskou, dlouhou a krásnou pláž s mořem vypadajícím jako Karibik. Navíc na pláži skoro nikdo nebyl. Prostě idylka. Jediný problém byl ten, že moře tu neosvěžuje, jak je teplý. To vlastně není až tak hrozný jako to, že oblast Valencie (a i Murcie) nevede sprchy na pláži jako zbyly vyspělý svět. Maximálně takové miniaturní, metr vysoké, které slouží jen na opláchnutí nohou.. Takže kdybyste někdo večer šli kolem tohoto nádherného místa, mohli jste vidět dva blbečky, kteří se u toho jako jediní široko daleko myjí tak, že se navzájem polévají vodou, kterou si tu natáčejí do kanystru, nebo se kroutí v sedě u minispršky, aby ze sebe umyli sůl, mýdlo a šampon...













Den jedenadvacátý

Vstávali jsme pozdě, protože se nám v noci nedobře spalo. Výjimečně jsme měli totiž pootevřená dveře od kufru auta kvůli vedru. Trochu jsme podřimovali, ale oboum se nám chtělo dost čůrat, tak nám nešlo úplně usnout. Najednou nás ale probral zvuk kopyt cvalajiciho koně. Přišlo nám to divný, ale řekli jsme si, že je asi místní šerif na obhlídce (v Portugalsku jsme jich takhle pár už potkali). Jenže pak jsem zahlidla siluetu koně - bez jezdce. Divoký kůň. Trošku už míň obvyklý, ale pořád nic, co by nás vyvedlo z míry. Ale jít ven kvůli čůrání se nám už moc nechtělo. Když jsme ale slyšeli běh člověka po cestě kousek od nás, načež v dáli šustění roští a divne zařehtání koně, přestali jsme radši na okamžik dýchat. Podotýkám, že vše probíhalo kolem 1-2. ráno, v naprosté tmě, uprostřed ničeho a bez žádných dalších zvuků, než které jsem zmínila. Možná to teď tak nezní, ale bylo to fakt děsivý. A hlavně divný. Čůrat strachy v autě se nám však nechtělo, šli jsme po pár minutách teda ven, my odvážlivci. Rychlejší čůrání si ale nepamatuju. :)
Protože jsme ráno vstali až kolem 10., nechtělo se nám už nic moc podnikat, ale alespoň jsme se po 20 dnech na cestě konečně dostali k úklidu Oktávky, tedy našeho putovního domova. Douklízeli jsme kolem 1. odpoledne, takže byl akorát čas na oběd a my tak mohli využít perfektního stínu k vaření. Z našeho "kempu" jsme se vypakovali v půl 3 a vyrazili do Valencie. Ve Valencii jsme se ubytovali na parkovišti u kancelářské budovy připomínající budovy na pražské Budějovické. A protože pofukoval vítr, těšili jsme se na dlouhý, ničím nerušený spánek.
 


Den devatenáctý + den dvacátý (Mazarron)

Dorazili jsme do Mazarronu, kde jsme nakoupili zásoby aspoň na 3 dny, a vydali se hledat místo na kempování na divoko. Cestou jsme se ještě stavili u Vietnamců pro závěsnou sprchu (nejsou sprchy na plážích), nafukovačku do vody a pálky s míčky na pláž. Po chvíli hledání jsme se usídlili asi 30 m od moře pod obrovským stromem, který nás zakrýval z většiny úhlů. Stín nám tedy nechyběl, moře, klid, soukromí ,jídlo a pití taky ne, takže jsme započali opravdovou koupací a odpočinkovou dovolenou.
Dvacátý den jsme doslova prozevlovali v moři a na soukromé plážičce, která byla uzavřená kameny a útesy. Poprvé za celou dovolenou jsme si stihli dát i siestu po obědě, která se nám vlastně protáhla až do večera. Společnost nám dělali jen mravenci, kteří byli dle Zdendy seriózní, protože si chodili vlastními cestičkami a nelezli na nás. :)

Den osmnáctý (Cabo de Gata)

Ráno nás v 8.30 probralo cinkání zvonků, které se postupně přibližovalo. Když už to cinkalo opravdu hodně, zvedli jsme se Zdendou oba hlavy k oknu a rozespale ostřili na stádo koz, které šlo kolem nás a přeskakovalo spícího Martina. Podívali jsme se na sebe s výrazem značícím otázky a jistou nedůvěru našim smyslům. Ale pak i Martin nám potvrdil, že taky slyšel nějaké cinkání, tak jsme asi viděli dobře.
Skoro celý den jsme strávili na pláži a v moři. Martin si zatím objednal spolujízdu do Sevilly z 30 km vzdálené Almerie. Protože jsme vyjeli docela pozdě, trochu jsme nestíhali s obědem. Nakonec se nám povedlo uvařit na parkovišti v Almerii poblíž místa, odkud měl Martin odjíždět. Uvařili jsme ale na minutu přesně tak, abychom mohli Martinovi nabrat boloňské špagety alespoň do přepravky s sebou na cestu, aby neumřel hlady.
Po pozdním obědě jsme pokračovali v naší cestě a snažili se najít místo na přespání - ideálně u pláže se sprchou. Cestou jsme navštívili i známé Cabo de Gata, ale moc nás nezaujalo. Přespali jsme na malém prostoru u silnice ve Villaricos, daleko od pláže, ale alespoň s výhledem na moře.
Cabo de Gata




Den sedmnáctý (Granada, Sierra Nevada, Adra)

Ráno mi přišla zpráva od Martina, mýho jednoho z nejlepších kamarádů, když jsem studovala v Liberci. Protože je ale taky z Mladé Boleslavi, zná ho i Zdenda. Martin byl na letní semestr tohoto roku na Erasmu v Coimbře (Portugalsko) a rozhodl se, že poslední dny Erasmu stráví cestováním stopem po Francii a Španělsku. Ve zprávě stálo, že je na cestě z Cartageny do Granady. Původní plán zmizet z Granady co nejdříve byl přehodnocen. Zaparkovali jsme pod Alhambrou na parkovišti na jednom ze tří možných neplacených míst. S Martinem jsme se sešli u katedrály dole ve městě (Alhambra je dost na kopci) a šli jsme na snídani - Martin na pivo. Ze snídaně se stal potom i oběd, během kterého vzešlo, že Martin pojede s námi na jih k moři - tedy bude se vracet v podstatě zpět tam, odkud přijel za námi.
Přejeli jsme Sierru Nevadu sedlem ve 2000 m.n.m. a ocitli se u městečka Adra. Všude možně byly skleníky, takže na pohled to tam nevypadalo moc hezky. Jeli jsme tedy dál. Zajeli jsme na pláž do malé vesničky, kde nechyběly sprchy a dokonce ani záchody, převlékárny a vnitřní sprchy přímo na pláži v provizorním domku.
Kempovali jsme asi 10 metrů od pláže. Otevřeli jsme si pivo a šli ho zchladit do moře. K našemu překvapení byla voda ale tak teplá, že by nám to pivo nezchladila ani za 2 hodiny. I přesto ale Zdenda svou plechovku s pivem zahrabal do písku ve vodě (asi 1 m hloubce), nakázal mi, ať u ní stojím, a odplaval. Když připlaval zpět, pivo jsme samozřejmě nemohli najít. Začali jsme tedy chodit v té vodě dokolečka a koukali dolů, čímž jsme akorát rozvířili písek a neviděli tak naprosto nic. Přidal se k nám i Martin, a tak jsme tam chodili jak 3 pitomečci asi 5 minut, dokud jeden z nás o pivo nezakopl. Zdenda ho hned vypil, a tak jsme konečně mohli jít hrát ve vodě "na třetího", což nám vydrželo asi 2 hodiny. Večer jsme si otevřeli víno, dali něco k večeři a zazpívali s ukulelem. Po celou dobu probíhala ve vesnici nějaká fiesta, na které byla přítomna asi celá vesnice. O půlnoci jsme se rozhodli se k místním přidat. Vyrazili jsme ale v našem momentálním vohozu, což bylo ve většině případů pyžamo, plavky nebo dvě košile na sobě místo mikiny. Prostě.. měli jsme ránu. Jenže v prostoru fiesty byli všichni oblečení ve svých nejlepších svátečních šatech. Připadali jsme si trochu blbě, tak jsme se nakonec radši šli převléknout, abychom nebudili moc pozornosti. Když z nás po 2 hodinách vyprchalo víno, zjistili jsme, že fiesta vlastně za moc nestojí a šli jsme spát. Já a Zdenda klasicky do auta a Martin vedle auta na karimatku.





Den šestnáctý (Ronda)

V Rondě jsme si zašli na snídani, která se ve Španělsku pohybuje od 1,5 do 4€ v závislosti na porci bagetky (celá nebo půlka) a na tom, co si na ni objednáte (šunka, máslo, marmeláda, rajčata, olivový olej, sýr…). K tomu je samozřejmostí kafe a vymačkaná šťáva z pomeranče do 2 dcl.
Po snídani jsme si prošli městečko, které je známé svým mostem Puente Nuevo a výhledem z něho na vesnici, která stojí na obrovské skále. Most spojuje staré a nové město a vede přes obří kaňon.
Odpoledne jsme pokračovali směrem na Granadu, kam jsme k večeru nakonec i dojeli. Granada je známá především pro Alhambru (obří palác z doby, kdy Španělsko okupovali Arabové). Protože je ale zájmem mnoha turistů, je zde omezený počet lidí, kteří sem denně mohou vstoupit, a my jsme si lístky už koupit samozřejmě nemohli, protože bylo vyprodáno na 2 dny dopředu. Granadu jsme při hledani místa na přespání projeli skrz na skrz. Abych byla upřímná, vůbec se nám tohle město nelíbilo. Je totiž oblíbenou destinací nejen turistů, ale i různých vágusů a bezdomovců. Místo na přespání jsme našli asi 6 km od Granady ve vesničce, která na rozdíl od ostatních kolem nebyla cikánskou čtvrtí. Zato to v ní divně nakysle smrdělo. Podobně jako lihovar v Dobrovici. Už jsme byli ale opravdu unavení, tak jsme tu zůstali do rána.












Den patnáctý (Gibraltar)

Patnáctý den jsme měli jeden cíl - podívat se na Gibraltar. Ten se splnil nejlíp jak mohl. Když jsme přešli španělsko-anglickou hranici, odchytla nás místní taxislužba s dotazem, jestli máme zájem o cestu po ostrově místním taxi - bílým devítimístným vanem, v naším případě fungl novým Mercedesem. Protože jsem tuhle cestu před skoro 5 lety už absolvovala, věděla jsem, co nás čeká. Taky jsem ale věděla, co chtít a jak si zajistit ten nejlepší výhled z auta. Protože venku už čekala skupinka turistů, kteří měli jet s námi (a jedna paní dokonce měla na hlavě květák ve tvaru obrácené pyramidy - prostě trvalou), pohotově jsem se zeptala, jestli bychom mohli sedět na předních sedačkách vedle řidiče. Řidič zavtipkoval, že za 5 eur za jednoho navíc ano (haha, to víš že jo). Zaplatili jsme každý 30 eur, což je obvyklá cena jízdy taxíkem - bez přirážky za přední místa. Pan řidič byl zároveň průvodcem, takže nám vyprávěl všechno, co mohl a udělal tak cestu velmi zajímavou. Viděli jsme nádherná panorámata, Afriku, navštívili krápníkovou jeskyni, válečné muzeum, různé vyhlídky, makaky atd. Je zajímavé, že makaků je na Gibraltaru přes 200, ale žádný odtamtud nemigruje. Když jsem se na to zeptala našeho řidiče, odvětil, že asi nemají platné vizum.. V tomto duchu vtipkoval celou cestu. Po hodině a půl jízdy jsme byli vysazeni ve městě, které jsme si prošli, a protože se jedná o bezcelní zónu, nakoupili jsme si každý svůj oblíbený alkohol. Což mi připomíná, že během srpna a září budu návštěvám nabízet můj oblíbený Licor 43.  Z Gibraltaru jsme odjížděli naprosto nadšení a plní zážitků. Potom jsme se vydali směrem na Rondu. Cestou jsme se stavili na pláži, kde jsme se vykoupali v moři a využili místní sprchu, kde nebylo zakázáno používat mýdlo. Pak jsme pokračovali do vnitrozemí, kde jsme zastavili na přespání na nádherném místě v horách, ale pořád s výhledem na moře, Afriku i Gibraltar.







































Den čtrnáctý (Tarifa)

Už pár dní jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom se zajeli podívat na jeden den do Tangeru s místní cestovkou. Jeli jsme tedy do Tarify zjistit si o výletu víc informací, na kafe a na pláž. Na základě ne úplně dobrých recenzí výletu na internetu a neuspokojivých informací přímo u cestovky jsme se rozhodli, že Tanger navštívíme až za pár let, až pojedeme na roadtrip po Maroku. Protože jsme nevýletěním ušetřili každý cca 70 eur, Zdenda si nakoupil k obědu 2 druhy ryb, a tak jsme půl dne hodovali a zbytek dne se koupali v krásném moři v Tarifě.




Den třináctý

Ráno jsme se v Palmaru ještě skočili vykoupat do moře a pak jsme vyrazili směr Tarifa. Snažili jsme se jet co nejvíc podél pobřeží, kudy ale vedou občas trochu špatné silnice - tzv. rolety, jak říká Zdenda. Taky jsme zabloudili do místního Hollywoodu, který se nacházel u městečka Zahara de los Atunes. Hollywood proto, že tam v kopci byla čtvrt luxusních vil s bazény na střeše atd., ze kterých byl perfektní výhled na nádherné moře a pod nimi krásná dlouhá pláž, všude spousta barevných kytek a hlavně - žádný vítr. Když jsme se odtamtud vymotali a dohodli se, že nám bude stačit koupit si "jen" byt takhle někde u moře ve Španělsku, pokračovali jsme dál na Tarifu. Našli jsme skvělé místo na place porostlým celkem vysokými keři, které nám poskytovaly stín. Protože byl tento plac obrovský, nebyli jsme na něm samozřejmě sami. Kousek od nás stály další autokaravany a karavany. Připadali jsme si jako v kempu, protože jsme každý měl vlastní plac obklopený keři, takže jsme všichni měli soukromí, ale zároven jsme věděli, že kdyby se něco dělo, máme vedle sousedy. Večer jsme se vydali do Tarify na pláž, která od nás byla vzdálená asi 5 km. Moře bylo krásné a průzračné tak, že v něm byly vidět asi 40 cm velké ryby, které kolem nás občas propluly.





Kam dál