Srpen 2017

Den šestnáctý (Ronda)

8. srpna 2017 v 18:23 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
V Rondě jsme si zašli na snídani, která se ve Španělsku pohybuje od 1,5 do 4€ v závislosti na porci bagetky (celá nebo půlka) a na tom, co si na ni objednáte (šunka, máslo, marmeláda, rajčata, olivový olej, sýr…). K tomu je samozřejmostí kafe a vymačkaná šťáva z pomeranče do 2 dcl.
Po snídani jsme si prošli městečko, které je známé svým mostem Puente Nuevo a výhledem z něho na vesnici, která stojí na obrovské skále. Most spojuje staré a nové město a vede přes obří kaňon.
Odpoledne jsme pokračovali směrem na Granadu, kam jsme k večeru nakonec i dojeli. Granada je známá především pro Alhambru (obří palác z doby, kdy Španělsko okupovali Arabové). Protože je ale zájmem mnoha turistů, je zde omezený počet lidí, kteří sem denně mohou vstoupit, a my jsme si lístky už koupit samozřejmě nemohli, protože bylo vyprodáno na 2 dny dopředu. Granadu jsme při hledani místa na přespání projeli skrz na skrz. Abych byla upřímná, vůbec se nám tohle město nelíbilo. Je totiž oblíbenou destinací nejen turistů, ale i různých vágusů a bezdomovců. Místo na přespání jsme našli asi 6 km od Granady ve vesničce, která na rozdíl od ostatních kolem nebyla cikánskou čtvrtí. Zato to v ní divně nakysle smrdělo. Podobně jako lihovar v Dobrovici. Už jsme byli ale opravdu unavení, tak jsme tu zůstali do rána.












Den patnáctý (Gibraltar)

8. srpna 2017 v 18:08 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Patnáctý den jsme měli jeden cíl - podívat se na Gibraltar. Ten se splnil nejlíp jak mohl. Když jsme přešli španělsko-anglickou hranici, odchytla nás místní taxislužba s dotazem, jestli máme zájem o cestu po ostrově místním taxi - bílým devítimístným vanem, v naším případě fungl novým Mercedesem. Protože jsem tuhle cestu před skoro 5 lety už absolvovala, věděla jsem, co nás čeká. Taky jsem ale věděla, co chtít a jak si zajistit ten nejlepší výhled z auta. Protože venku už čekala skupinka turistů, kteří měli jet s námi (a jedna paní dokonce měla na hlavě květák ve tvaru obrácené pyramidy - prostě trvalou), pohotově jsem se zeptala, jestli bychom mohli sedět na předních sedačkách vedle řidiče. Řidič zavtipkoval, že za 5 eur za jednoho navíc ano (haha, to víš že jo). Zaplatili jsme každý 30 eur, což je obvyklá cena jízdy taxíkem - bez přirážky za přední místa. Pan řidič byl zároveň průvodcem, takže nám vyprávěl všechno, co mohl a udělal tak cestu velmi zajímavou. Viděli jsme nádherná panorámata, Afriku, navštívili krápníkovou jeskyni, válečné muzeum, různé vyhlídky, makaky atd. Je zajímavé, že makaků je na Gibraltaru přes 200, ale žádný odtamtud nemigruje. Když jsem se na to zeptala našeho řidiče, odvětil, že asi nemají platné vizum.. V tomto duchu vtipkoval celou cestu. Po hodině a půl jízdy jsme byli vysazeni ve městě, které jsme si prošli, a protože se jedná o bezcelní zónu, nakoupili jsme si každý svůj oblíbený alkohol. Což mi připomíná, že během srpna a září budu návštěvám nabízet můj oblíbený Licor 43.  Z Gibraltaru jsme odjížděli naprosto nadšení a plní zážitků. Potom jsme se vydali směrem na Rondu. Cestou jsme se stavili na pláži, kde jsme se vykoupali v moři a využili místní sprchu, kde nebylo zakázáno používat mýdlo. Pak jsme pokračovali do vnitrozemí, kde jsme zastavili na přespání na nádherném místě v horách, ale pořád s výhledem na moře, Afriku i Gibraltar.







































Den čtrnáctý (Tarifa)

8. srpna 2017 v 17:48 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Už pár dní jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom se zajeli podívat na jeden den do Tangeru s místní cestovkou. Jeli jsme tedy do Tarify zjistit si o výletu víc informací, na kafe a na pláž. Na základě ne úplně dobrých recenzí výletu na internetu a neuspokojivých informací přímo u cestovky jsme se rozhodli, že Tanger navštívíme až za pár let, až pojedeme na roadtrip po Maroku. Protože jsme nevýletěním ušetřili každý cca 70 eur, Zdenda si nakoupil k obědu 2 druhy ryb, a tak jsme půl dne hodovali a zbytek dne se koupali v krásném moři v Tarifě.




Den třináctý

8. srpna 2017 v 17:33 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Ráno jsme se v Palmaru ještě skočili vykoupat do moře a pak jsme vyrazili směr Tarifa. Snažili jsme se jet co nejvíc podél pobřeží, kudy ale vedou občas trochu špatné silnice - tzv. rolety, jak říká Zdenda. Taky jsme zabloudili do místního Hollywoodu, který se nacházel u městečka Zahara de los Atunes. Hollywood proto, že tam v kopci byla čtvrt luxusních vil s bazény na střeše atd., ze kterých byl perfektní výhled na nádherné moře a pod nimi krásná dlouhá pláž, všude spousta barevných kytek a hlavně - žádný vítr. Když jsme se odtamtud vymotali a dohodli se, že nám bude stačit koupit si "jen" byt takhle někde u moře ve Španělsku, pokračovali jsme dál na Tarifu. Našli jsme skvělé místo na place porostlým celkem vysokými keři, které nám poskytovaly stín. Protože byl tento plac obrovský, nebyli jsme na něm samozřejmě sami. Kousek od nás stály další autokaravany a karavany. Připadali jsme si jako v kempu, protože jsme každý měl vlastní plac obklopený keři, takže jsme všichni měli soukromí, ale zároven jsme věděli, že kdyby se něco dělo, máme vedle sousedy. Večer jsme se vydali do Tarify na pláž, která od nás byla vzdálená asi 5 km. Moře bylo krásné a průzračné tak, že v něm byly vidět asi 40 cm velké ryby, které kolem nás občas propluly.





Den dvanáctý (Sevilla)

8. srpna 2017 v 12:48 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Neuvědomili jsme si jednu věc. Jak víte, přesunuli jsme se večer k Seville proto, aby nám nebylo při prohlídce města vedro. Nedošlo nám ale, že 10 km od Sevilly bude vedro taky - celou noc. O půlnoci se teplota pohybovala kolem 32°C a vítr nefoukal naprosto žádný. A protože se o sebe bojíme, zpravidla nenecháváme na noc otevřená okýnka u auta. Když je jó teplo, tak je pootevřeme tak, aby jimi nikdo nemohl prostrčit prsty. Tudíž se v noci u Sevilly nedalo spát déle než 2 hodiny, aniž by jeden z nás dusící se horkým, kyslík postrádajícím vzduchem neotevřel dveře a nesnažil se vytvořit rádoby průvan. Budík jsme měli nastavený na 6.00, od 5.30 jsme oba už ale byli vzhůru. Kolem půl 8 jsme už byli v Seville, zaparkovali auto a vyrazili vstříc památkám. Už kdysi jsem Zdendu upozorňovala, že Sevilla je krásné město - jedno z nejhezčích, které jsem kdy viděla. Když jsme ze Sevilly kolem 13.00 odjížděli, dal mi Zdenda za pravdu. Bylo nám ale docela vedro, teploměry ukazovali 40°C, vydali jsme se tedy k moři - směr Cadiz. Potřebovali jsme ale cestou koupit vodu, která nám rapidně docházela. Zároveň jsme potřebovali uvařit si někde oběd, protože v Seville jsme snídali ráno kafe s toastem a tomu už bylo skoro 8 hodin. Nakonec jsme zastavili v Jerezu (asi 20 km od Cadizu) u supermarketu. Zahlídli jsme ale outlet areál, kde se nacházel mimo jiné i náš oblíbený Desigual.. Strávili jsme tu asi 2 hodiny a nakonec si s nákupními taškami došli na hamburger do restaurace, protože vařit v 38°C není zrovna ideální. Navíc už bylo skoro 17.00. Cadiz jsme v předvečer jenom projeli a pokračovali dále k moři. Dorazili jsme do vesničky El Palmar, která má obrovskou pláž s bílým pískem a tyrkysové, křišťálové moře. Mělo to ale jeden háček. Když se člověk chtěl opalovat a ležet na pláži, vítr, který foukal od pevniny, nafoukal do očí a do pusy asi kilo písku během 5 minut..


































Den jedenáctý

8. srpna 2017 v 12:31 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Konečně nám začala ta dovolená, na které si člověk odpočine a trochu se i opálí. Přesněji řečeno - Zdenda hnědne, já se červenám. Dopoledne jsme strávili na pláži, u které jsme přespávali. Protože tu ale byl zákaz rozdělávání ohně, na oběd jsme se přesunuli do městečka Antilla, kde jsme poobědvali na parkovišti opět mezi borovicemi a na písku, ale tentokrát bez zákazu rozdělávání ohně. Navíc s výhledem na silnici a do oken okolním domům. Hlavně tu ale byl stín, což pro nás bylo nejdůležitější. U Antilly je ale i obrovská pláž (viz foto) a podél ní každých 100 m sprchy, takže tady jsme strávili pozdní odpoledne. Večer jsme se přesunuli k Seville, abychom započali prohlídku města nejdéle v 8.00 ráno proto, že v 7.00 je v tomto městě nejchladněji. Potom teplota rapidně stoupá. Odpoledne se pohybuje kolem 40°C ve stínu. Na pondělí hlásí na 7.00 jen 25°C.


Den desátý (Figueira, Isla Cristina)

8. srpna 2017 v 12:22 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Ráno nás probral pán od golfu (golfový resort byl asi 200 m od nás), který nás přišel vypakovat z prázdného malého veřejného parkoviště v kopci mimo silnici u fotbalového hřiště, že si prý místní obyvatelé stěžovali (?) na cizí auto (=nás). Sbalili jsme se teda a jeli na návštěvu k Silvě, spolužačce ze španělštiny z Liberce, která se v 5. semestru sbalila a odjela do Portugalska založit a provozovat svou školu surfingu pro českou klientelu. Bydlí ve vesničce Figueira, která se nachází kousek od Sagres. Když jsme jí předávali kyselé okurky a křen, měla nepředstíranou radost. Obdarovali jsme i jejího přítele, který zbožňuje české pivo - hlavně Plzen. Oni nám na oplátku nabídli místní pivo, sprchu a meloun z vlastní zahrádky. Kolem 1. hodiny odpoledne jsme se rozloučili a jeli dál s tím, že se k nim ještě někdy určitě vrátíme pomoct se zahradou, rekonstrukcí domu nebo s čímkoliv za ubytování. :)
Portugalsko jako takové nám ale moc nepřirostlo k srdci zejména kvůli nepořádku a smradu ve městech, nesmyslnému (ne)značení silnic a hlavně absenci sprch na plážích, které prý byly odstraněny proto, aby turisti - zejména karavanisti- nekempovali u pláží. Moc tomu nerozumíme, protože je to stejně od kempování nikdy neodradí. Např. ve Španělsku je toto řešené výškovým omezením vjezdu aut na parkoviště nebo cedulemi.
Musíme ale uznat, že útesy jsou zejména v Algarve opravdu nádherné. Taky rozumíme surfařům, pro které je Portugalsko rájem, protože pláže, které k surfování využívají, jsou krásné a dost rozsáhlé. Hlavně jim v oceánu nechybí ani vlny ideální k surfování. Tomuto sportu se ale budeme věnovat až někdy příště, letos na něj už nezbyl čas.
Už jsme se těšili zpět do Španělska, které je, zdá se, civilizovanější a čistější. A hlavně jsou na plážích sprchy… Jeli jsme tedy přímo ke hranicím. Ty jsme překročili večer a ještě jsme se stihli u městečka Isla de Carolina vykoupat. K pláži patřilo parkoviště v takovém borovicovém lesíku, které bylo ideální k přespání. Umytí (a osprchovaní!) z pláže jsme šli přeparkovat auto v lesíku na lepší místo, než jsme stáli doteď. Zdenda má často tendenci pořád někam popojíždět, přeparkovávat a rovnat auto, takže jsme opět popojížděli po lesíku, až jsme zavadili o kámen, který značil konec parkoviště. Zdenda nepotěšen z místa odjel a popojel o 20 m dál. Už jsme si vyhlídli ideální místečko. Na parkoviště zrovna vjížděli policajti, kteří jeli parkoviště asi obhlédnout. Ještě jsem Zdendovi říkala, že bychom tu asi neměli přespávat, když to tu hlídají. On ale jen mávnul rukou a rozjel se vstříc k vyhlídnutému místečku. Najednou se ale auto zaseklo a postupně se víc a víc zahrabávalo do písku… Policajti zrovna jeli kolem nás, tak jsem je poprosila, jestli by nám svým jeepem nepomohli auto z písku vyhrabat. Bylo to docela náročné - i jeep při akci chcípnul, ale nakonec se to povedlo. A na místečko jsme stejně zajeli. S odérem naší přepracované spojky…




Den osmý + devátý (pláže Amado a Malhao)

8. srpna 2017 v 12:13 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Osmý a devátý den se děly dvě věci. Hledali jsme pláž ke koupeli, kde by nebyly třímetrové vlny a vodní proudy, a zároveň jsme se snažili najít sladkou vodu, kterou bychom si mohli natočit do kanystrů a po koupeli v oceánu se jí umýt. Cestou jsme naráželi na nádherná místa (viz foto) a spoustu hippies a surfařů. Pohybovali jsme se kolem městečka Sagres.















Den sedmý (Lisabon, Cabo Espichel)

8. srpna 2017 v 12:04 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Ráno jsme vyrazili do Lisabonu, kde jsme zaparkovali poblíž centra města. To jsme měli ale celkem rychle projité, protože v něm nic moc k vidění není, pokud ho porovnáme s jinými městy. Např. Porto je bezesporu hezčí a španělská města jsou všechna mnohem čistější a voňavější. Lisabon jsme hodnotili jako dobře umístěné přestupní místo pro cestování dále po Portugalsku, kde je ale lepší se moc nenadychovat. :) Málem jsem zapomněla zmínit, že po celou dobu bylo krásných 39°C.
Pokračovali jsme dále na jih a navštěvovali pláže, ke kterým se dalo dojet jedině 5 km po prašné cestě nahoru a dolů, až jsme nakonec dorazili na krásnou plážičku pod útesem, kterou omývá Atlantik svými na pohled krásnými 3 metry vysokými vlnami. Kousek pod Lisabonem se nachází mys s majákem - Cabo Espichel. Krásné místo, na kterém se ale jako bonus nacházel i starý klášter a už nefungující ubytovna pro poutníky. Po nafocení tohoto nádherného místa jsme jeli dále na jih krásnou přírodou, až jsme kolem 9. hodiny večerní dorazili pláž s bílým pískem pod horami, které jsme přejížděli po hřebenech. Bylo ale pořád 32°C, takže jsme se rychle převlékli do plavek a skočili do moře. Voda byl opět dost studená.. Chtěli jsme si ale co nejdřív dát něco k večeři, protože nám už asi 2 hodiny kručelo v břiše. Proto jsme po chvíli zamířili ke sprchám, u kterých jsme měli zaparkované auto, sprchy pustili a čekali, až začne téct voda. To bychom ale mohli čekat doteď, kdybychom si nakonec nevšimli, že ke sprchám nevede žádná trubka a nic, co by mohlo doručit vodu k nám. Sprchy si tam prostě jen tak stály asi pro parádu. Nakonec jsme zjistili, že na celé pláži se nenachází ani jedna sprcha. Zato tam ale byly slunečníky, bar, záchody, šlapadla a všechno, co u moře není až tak moc potřeba. Nevíme, jak fungují ostatní lidi, ale my ze sebe potřebujeme sůl smýt, proto jsme den zakončili poléváním se navzájem vodou z kanystru.

























Den šestý (Cáceres, Ericeira)

7. srpna 2017 v 20:07 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Po snídani jsme se vydali prozkoumat Cáceres, hlavní město provincie Extremadura, kterou mi našeptávač opravil na "Extrémní díra"... a je fakt, že se moc nemýlil. Extremaduru jsme poznali jako zemi čápů, oliv a sucha, které jsme vídali na každém rohu. Ale nutno uznat, že Cáceres stojí za návštěvu především pro UNESCO chráněné staré město obklopené hradbami z dob říše římské. Po cca hodinové procházce města jsme se vydali do Portugalska. Večer jsme kolem 7. hodiny (díky časovému posunu) konečně dorazili k pobřeží Atlantiku - přibližně 60 km severně od Lisabonu. Koupat se moc nedalo kvůli velkým vlnám a hlavně velice studené vodě, Zdenda to ale i tak šel zkusit. Venku bylo cca 18°C. Na přespání jsme se přesunuli blíž k Lisabonu na opuštěnou ulici, kde asi původně měly být nové domy, ke kterým už byly připravena parkovací místa. Domy ale nikde nebyly a ulice začínala zarůstat plevelem skrz asfalt - pro nás ideální místo na přespání. :)
PS. Cáceres je svou rozlohou třikrát větší než Praha, ale má jenom kolem 100 000 obyvatel. Cestou jsme minuli palác Mafra, o kterým jsme vůbec nic nevěděli a ani jsme nevěděli, že existuje (viz žlutý komplex na fotkách). Později jsme zjistili, že je největší královskou rezidencí v Portugalsku a jednou z největších staveb v Evropě vybudovaných v 18. století a měl být portugalským protějškem madridského Escorialu (zdroj: Wikipedia)



Den pátý (Salamanca)

7. srpna 2017 v 10:44 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Ráno jsme se sešli v kavárně kousek pod Hančiným hostelem. Šli jsme se opět projít po městě a kolem 13. hodiny začali hledat hospůdku, kam zajít na "meníčko". Když jsme konečně našli hospůdku, která se nám líbila a bylo v ní možné objednat si španělské jídlo, museli jsme půl hodiny čekat, až bude "Menu del día" připravené, protože 13.30 je dle Španělů na oběd moc brzy. Meníčka se ve Španělsku cenově pohybují kolem 7-13 € a zahrnují první chod, druhý chod, pití a ještě dezert. Normálně by se člověk klidně najedl ze samotného chodu. Ve Španělsku to je asi záminka pro tříhodinovou siestu, protože po takovém obědě se opravdu nemůžete ani hnout. Zdenda se prý chce naučit španělsky, proto ho občas nechávám říct určité španělské fráze samotného. Když jsme si tedy objednali jídlo, přišla na řadu objednávka pití. Objednala jsem pro mě a pro Hanku pivo a Zdenda, jakožto řidič, si objednával sám. Nejdříve se u mě ujistil, že "sin" znamená "bez", což jsem potvrdila. Číšníkovi sdělil "Una cerveza CON alcohol, por favor". Vykulila jsem na něj oči, protože si právě objednal pivo s alkoholem. Číšník kýval, jako že bez problému. Naštěstí jsem ho včas zarazila a objednávku opravila, protože jinak bychom se museli v Salamance zdržet déle, než jsme potřebovali. :-) Den jsme zakončili opět kafíčkem v kavárně pod Hanky hostelem, kde jsme se s ní rozloučili (a domluvili setkání v ČR, které nás čeká v srpnu nebo září) a pokračovali směrem na Cáceres, kde jsme našli perfektní místečko na přespání - s výhledem na město i okolní přírodu (pusto prázdno, hory v dáli a krásný pohled na západ slunce).


Salamanca:



Přespání u města Cáceres

Den čtvrtý (Burgos, Valladolid, Salamanca)

7. srpna 2017 v 10:39 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Kolem poledne jsme se hodinku procházeli po Burgosu - moc hezkém městečku. Nezdržovali jsme se zde ale moc dlouho, abychom mohli pokračovat dál v cestě směr Salamanca. Cestou jsme se stavili ve Valladolidu, abychom se ujistili, že v tomto městě nic moc k vidění není. Večer jsme dorazili do Salamancy, kde jsme měli na další den naplánované setkání s kamarádkou Hankou, která je rok na erasmu v Portu. Protože jsme ale měli čas už večer - navíc Zdenda měl narozeniny, které bylo potřeba oslavit, nakoupili jsme víno i večeři a počkali na Hanku, až taky dorazí. Kolem 10. večer jsme se sešli a vyrazili na procházku centrem nádherně osvětlené Salamancy. Sedli jsme si pod největší katedrálu ve městě, otevřeli víno a povídali si až do půl 1 ráno. Teplota v noci klesla na 11°C, což nás (v kratasích) nutilo jít "domů". Hanka šla do hostelu a my do auta. Vesele jsme se rozloučili a vydali se každý svým směrem. Problém trošku byl, že jsme se rozloučili asi o 1 km dál, než jsme mysleli, což nám cestu "domů" trošku prodloužilo.


Burgos:






Valladolid:

Zdenda se při řízení několikrát praštil do hlavy, tak si stáhl střešní okýnko

Salamanca:







Den třetí (San Sebastian)

6. srpna 2017 v 23:01 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
V půl 5 ráno nás vzbudily hromy a blesky, které se k nám rychle blížily. Protože jsme študovaní, víme, že když je bouřka, neměli bychom pod stromy pobývat. V autě to sice není takový průser, ale ty borovice asi nebyly úplně borovice, protože byly dost mohutný a vysoký (...ani jeden nejsme botanici), a měli jsme obavu, že by nějaký stromeček mohl spadnout na naše auto. A tak jsme v 5 ráno přeskládávali věci ze sedačky řidiče na postel, abychom mohli popojet trochu dál od těch stromů, a přežili tak tu bouřku, která při hřmění klepala naším autem. Ráno jsme vstali až v 9.00 a rovnou jsme zašli do obchodu pro čerstvou bagetu, když už jsme stáli u toho obchodáku. Po poledni jsme dorazili do San Sebastianu, jednoho z nejhezčích měst, které jsem kdy navštívila. Zdendovi se městečko také líbilo, obzvlášt od hrnce s jídlem, které jsme si uvařili přímo u promenády na samém konci San Sebastianu, a tudíž s výhledem na moře. Po obědě jsme zajeli do centra města. Jediná škoda celého dne byla, že oproti předešlým skoro 37°C teplota klesla na 19°C a bylo celý den zataženo, takže to na nějakou extra prohlídku města úplně nebylo. Nicméně, viděli jsme nejzajímavější a asi nejhezčí část města, kterou je zátoka s ostrovem, kterou lemuje krásná písečná pláž. Dnes však ve vodě byli jenom surfaři... Zdenda je chtěl poctít svou přítomností, ale podařilo se mi mu to rozmluvit - byla opravdu zima a foukal studený vítr. Pokračovali jsme tedy dál směr Burgos.







Den druhý (Duna du Pyla)

6. srpna 2017 v 21:29 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
Opět bylo vedro, netoužili jsme tedy po ničem jiném, než se už konečně vykoupat v moři. Naplánovali jsme tedy cestu a vyrazili směr Bordeaux a Arcachon. Cesta byla většinou po neplacené dálnici, takže odsejpala. Trochu nám to pokazila jenom zácpa na okruhu kolem Bordeaux, která nás zdržela asi půl hodiny v 36,5°C. Když jsme se z Bordeaux konečně dostali, vyrazili jsme za největší evropskou písečnou dunou Duna du Pyla. Projížděli jsme silnicemi lemovanými krásnými borovicovými lesy a pískem. Museli jsme zaparkovat na parkovišti, které se u duny nacházelo. Teda u duny úplně ne.. Parkoviště bylo zdarma na půl hodiny, jinak za 4€. To se nám samozřejmě nechtělo platit, jinak by naše low cost dovolená postrádala smysl právě v tom "low cost". Zrychlili jsme tedy krok a za 10 minut jsme byli u duny. Koukali jsme vzhůru k obří hoře z písku a pozorovali maličké postavy lidí, kteří se pohybovali nahoře, ovšem moře nikde. Usoudili jsme tedy, že moře bude hned za dunou, stačí ji teda jen přejít, skočíme do vody a jdeme hned zpět k autu. Na vrchol duny vedlo asi 100 schodů, ty jsme vyběhli během 3 minut a...................... nic. Všude jen písek, vedro, písek, lidi a písek. Pod dunou byly stromy a lesy a kdesi v dáli asi 3 km moře. Udělali jsme pár fotek a běželi pískem dolů. Náš "běh" asi vypadal dost komicky, protože co krok, to zaboření nohy do písku cca 30 cm. K autu jsme dorazili 3 minuty před vypršením půl hodiny parkování, takže musíme uznat, že jsme fakt dobrý. Protože jsme ale byli zpocení jak vrata od chlíva, koupel už byla opravdu nutnost. Po chvíli jízdy jsme dorazili k obrovské pláži, kde jsme se asi hodinu a půl čvachtali v moři. Jako bonus byly u pláže i sprchy, kde nebyl zákaz používání šamponů a mýdel, čehož jsme využili nejen my. Po koupeli jsme poodjeli kousek dál a zakempili u obchodního centra v zátiší vedle borovic.











Den první

6. srpna 2017 v 20:00 | Niki |  Roadtrip 2017 - Španělsko, Portugalsko (jižní část)
O víkendu jsme vystěhovali náš pražský byt, v úterý Zdenda odevzdal bakalářskou práci a konečně ve čtvrtek 6.7 jsme vyrazili prozkoumat zbytek španělského a portugalského pobřeží, tzn. jižní část. Cesta probíhala hladce - za 8 hodin jsme byli ve Francii, kde by cesta bývala byla probíhala hladce taky, ale protože se vyhýbáme placeným dálnicím, a jezdíme tudíž občas po okresních silnicích, můžou se naskytnout nějaké události, které nás trošku zdrží. Například kamion neschopný předjet traktor, který jede svých 30 km/h třeba 15 km. Protože jsme se trefili zrovna do období žní, nenastala tato situace pouze jednou, nýbrž aspon 10x. Nakonec se nám ale podařilo dojet do vesnice poblíž Moulins a zakempit na parkovišti u řeky, které mělo i vlastní tureckou kadibudku a kohoutek s vodou, což nás těšilo.

Roadtrip 2015 - Německo, Itálie, Francie

6. srpna 2017 v 10:26 | Niki |  Roadtrip 2015 - Francie (Côte d'Azur)
RIVIERA ROADTRIP 2015 aneb jak jsme zase jednou jeli "buskovat"

(podle svého nejlepšího vědomí a bezvědomí sepsala Terka)

Protože naše Berlínem prověřená buskingová parta (Terka, Niki, Zdenda, Viki) se neskládá z žádných žabařů, zvolili jsme si zase jednou ambiciózní plán: na 14 dní naskočit do auta a projet co největší kus Evropy za co nejmenší náklady.
Datum odjezdu bylo symbolicky stanoveno na 1. července ráno, protože ten den se ještě nikdy nic významného nestalo. Než jsme se nalodili do oktávky, Viktor si ještě zkontroloval, že má opravdu všechno z cestovního seznamu sepsaného Nikčou - dvoje legíny, čtvery tílka, dámskou hygienu atd.

Plně a dobře naložení jsme konečně mohli vyrazit jako jedna rodina vstříc našemu dobrodružství - táta Zdenda za volantem, máma Niki jako spolujezdkyně a Viki s Terkou jako dva malí haranti vzadu (výhoda sezení vzadu je neomezený přístup k toastům a buchtě s čokoládou, které vydržely asi tak do první třetiny cesty).

Naší první destinací bylo německé město Konstanz, česky Kostnice, kde, jak všichni víme, byl upálen Mistr Jan Hus. Nejdřív jsme ale museli procedit Švýcarskem, kde všechno stojí 10x víc a každý má 10x víc času (protože se tam vyrábí hodinky), a proto může jet rychlostí vycházkové chůze a nikdy nikoho nepředjíždět. Zřejmě někde tady, v zácpě mezi jedním a druhým Švýcarem, vznikla legendární hláška "Skřípni ho!", která se po zbytek roadtripu dala aplikovat v podstatě na jakoukoli dopravní situaci.

Konečně jsme zapíchli stan v kempu u Bodamského jezera, kde nám místo určila energická majitelka jménem Marina (a věřte mi, s tou se nechcete hádat). Rozhodli jsme se, že se půjdeme osvěžit "na pláž", abychom zjistili, že vstup do jezera je lemován bahnem a Bodensee strašně smrdí rybinou. No, nevadí - aspoň už to víme pro příště :-D
Večer jsme vytáhli kytary, saxofon, hlasy a náš special busking zpěvník (v té době jsme ještě věřili tomu, že budeme pravidelně buskovat a vyděláme si tak svůj první milion, za který se příští rok podíváme do jižní Ameriky… nebo aspoň pokrejeme náklady na vaření těstovin s kečupem).
Kluci postavili stan, do kterého jsme se oproti minulému roku opravdu vešli všichni čtyři. Nikča dokonce se svou "california king bed" - obří vyvýšenou nafukovací matračkou.
Zdenda se za prvních 750 odřízených km odměnil. Sám vyžahnul flašku červeného vína, na to trochu slivovice, pak rozjařeně přihupsal do stanu, kde už leželi všichni ostatní, nadšeně prohlásil "Kalhoty dolů!" a padnul. Stejně jako ty kalhoty.

Druhý den jsme si prošli Kostnici - našli Husovo muzeum, Husův kámen i Hussenstrasse. Terka všechny náležitě poučila o Husově odkazu a jeho písních, které znala jen díky nedávné zkoušce z dějin hudby. Nástroje jsme nechtěli nechávat v autě, takže jsme je vzali s sebou na prohlídku přístavu - i pro případ, že bychom náhodou buskovali. Nebuskovali jsme. Ale zato jsme se ve všech možných pózách vyfotili na improvizovaném pódiu (nikdo neví, proč tam bylo, ale jsou z něj fakt dobrý promofotky pro Letní Misi).

Vzniklo taky pár netaktních hlášek. "Husova zmrzlina - zchladí i v tom největším žáru!", "Jak si dáš ten steak? Medium rare, Well done, nebo Na Husa?"

Rozloučili jsme se s Konstanzí a vydali se směrem do Itálie, kde už nás měl čekat Nikčin erasmácký kamarád Riccardo. Během cesty Švýcarskem jsme si ještě udělali zastávku, abychom uvařili a vykoupali se v krásné, ale ledové divoké řece.
Pokud jsme neznali pravý význam slova serpentina, po cestě do italského města Cólico jsme pochopili. Je to zatáčka, která se točí okolo sebe samé, a abyste ji vybrali, musíte si nejdřív rozpůlit auto a odšroubovat volant. Po absolvování asi tak 1528 těchto otoček na dráze pár km měl Zdenda tak vytahané ruce, že hravě dosáhl do kufru pro zásoby vína, které jako jediný chudák nemohl pít. Na hranicích Itálie ve vysokých horách jsme pocítili teplotní změnu a uspořádali koulovačku u kousku ledovce.

Cestou jsme přemýšleli, jak Zdeňkovo jméno přeložit do angličtiny, aby bylo taky mezinárodní, jako Nicóle, Victor a Therése. Pak jsme na to přišli… Zdeněk = Zedněk = Wallis! A protože je Horák, přejmenovali jsme ho rovnou na Wallis Mountain. Takhle vznikla legenda, která zřejmě už nikdy nezanikne, ani kdybychom chtěli. Wallis Mountain travelling company, Wallis Mountain malování pokojů, Wallis Mountain gastronomie, porodnictví, vztahové poradenství a další…

Místem setkání s Riccardem byla tajemná oblast u Lago di Como, kterou nám popsal jako "big field on the lake". Naštěstí to byl jen plácek, kde se schází místní omladina, takže jsme se našli a seznámili se s Riccardem. I jeho milou přítelkyní Maríou, která sice vypadala jako pravá Italka, ale později nám prozradila, že se jmenuje Máša a v Rusku studuje kinematografii.
"Jak daleko to ubytování?"
"Tak 400 metrů," povídá Riccardo. Od té doby máme dvě různé jednotky vzdálenosti: 1 metr a 1 Riccardův metr. Alespoň víme, že je to fakt Ital.
Nicméně, Riccardo nám poskytl luxusní ubytování zdarma - v domku přímo na pláži Komského jezera (třetí největší v Itálii), kde jsme strávili krásné 3 dny cachtáním, surfováním, hraním, pitím medoviny a rozebíráním finanční situace Řecka (která se docela blížila té naší). Zažili jsme tu taky největší bouřku (v které Zdenda neváhal svléknout namydlit, smýt a jít do pyžama) a dvakrát se pod námi s velkým rachotem složilo lehátko. Prosvištěli jsme si také nejdůležitější italská a ruská slovíčka: "cagotto!" (hovorový výraz pro průjem) a "pizděc!" (hovorový výraz pro člověka).
Jako poděkování jsme Riccarda pozvali do restaurace na pravou italskou pizzu (kterou určitě ještě nejedl), rozloučili se a vyrazili konečně vstříc moři…

V italském kempu Vallecrosia poblíž San Rema se nám zalíbilo natolik, že jsme zůstali 2 noci. Pár kroků na kamínkovou pláž, pár kroků do městečka, všude čisto… jen neskutečné množství útočících mosquitoes nás donutilo vybavit se repelentem, Fenistilem, a vonnými svíčkami s placebo efektem proti komárům. Během pár minut jsme byli poštípaní natolik, že vzniklo podezření, že Terka ve svém dětském spacáku přivezla také blechy. Moc nám chutnalo italské gelato (tedy pokud si omylem nedáte příchuť "liquirizia" v domnění, že bude likérová, a je to lékořicová), italská káva, a některým z nás i italské ryby a krevety. U kempu bylo také perfektní hřiště na plážový volejbal - kluci prohlásili, že jdou "rozkašit místní borce" a pak jsme je dlouho neviděly. Kašení místních borců se pak stalo naší oblíbenou činností, ať jsme byli kdekoliv. Naším oblíbeným italským rčením bylo "Tutte la frut!"
Už jen kousíček nám zbýval do Francie a našeho hlavního cíle: Azurového pobřeží. Sbalili jsme se, nasedli do auta a… nic. Vybila se baterka. Nevíme proč, ale víme, že to rozhodně nebylo kvůli tomu, že bychom jeli muziku na plný pecky, nabíjeli mobily nebo si svítili. "Kredity budou stačit… Baterka bude stačit… Eura budou stačit…" Naštěstí nám sympatický italský chlapík pomohl zapojit startovací kabely a všechno bylo zase v nejlepším pořádku.

Po příjezdu do Francie jsme si ověřili, že Francouzi neumí moc anglicky. Vysvětlujeme si to tím, že místo povinného cizího jazyka mají na škole povinné pečení baget.
Rozhodli jsme se, že si projdeme město Nice, už proto, že má tak pěkné jméno. Leží na jihu v Provence, mezi Cannes a Monakem. Tady jsme ochutnali pravou le baguette, le camembert, prošli se po le promenádě, probrouzdali místní úzké uličky s trhy, trošku zalitovali, že nenavštívíme jazz festival, kde hrál třeba Jamie Cullum…
Nejkrásnějším kempem výletu byl prohlášen ten následující: plážové letovisko v oblasti Var - Les Issambres, které má krásné písčité pláže, skalnaté zátoky a romantickou atmosféru. Aby taky ne, když leží kousíček od St. Tropez!
Milí majitelé kempu vzali Niki a Vikyho na projížďku golfovým vozítkem, což mohlo částečně nahradit projížďku na skútru, na kterou jsme neměli rozpočet. Zakempili jsme na místě asi 20 kroků od pláže a nejradši bychom si to místo předplatili na dalších 100 let. Alespoň jsme založili strom plavkovník a na něj naroubovali tričkovník a ponožkovník. Trošku nás štvala čtveřice Němců, kteří si vedle nás pouštěli tuctuc bez ohledu na náš hudební sluch. "Sežerem je dokud jsou ještě teplí," poznamenal trefně Viky.

Naše dny se skládaly z plavání až k bójkám, slunění, kašení borců a vaření na plynovém vařiči. Vyrobili jsme si luxusní burgery a Niki s Terkou se konečně pustily do pletení náramků přátelství. Pro případ, že by vznikla ponorka (která naštěstí nepřišla, protože jsme přece tak prima parta), jsme si nakoupily další bavlnky - aby zbylo i na náramky nepřátelství.
Společně s Francouzi jsme dodržovali povinnou siestu a po obědě si rádi zdřímli. Zdenda prohlásil, že máme kruhový trénink: snídaně, oběd, svačina, večeře, a tak pořád do kruhu. Terka s Vikym se ovšem vybičovali, navlékli tenisky a šli v odpoledním vedru běhat po okolí, kterým byla krásná přírodní rezervace.
Kluci se zásadně mažou pouze zevnitř, takže následně potřebujou krém po opalování. "Je v tom panthenol?" "Tady je v každym odstavci třikrát napsaný, že obsahuje panthenol. To má panthenolu víc jak Panthenol samotnej!"

Večer patřil výletu do města snů - St. Tropez. Kdo by věřil, že do počátku 20. století bylo jen malou rybářskou osadou s vojenskou pevností (no, já ne, ale píšou to na Wikipedii :-D). Název města se odvozuje od svatého Tropeze - ten byl podle legendy popraven, mrtvé tělo bylo vloženo do chatrné loďky se psem a kohoutem, která se přes moře dostala na místo dnešního Saint Tropez.
Dnes jsou tam k vidění místo chatrných loděk hlavně luxusní jachty, modelky a staříci, drahé obchody, ale i starobylá citadela, postarší Frantíci bezstarostně hrající pétanque a jedna známá četnická stanice. Uličky jsou naleštěné tak, že by se po bělostných dlaždicích dalo klouzat a město září do noci tisícem zlatých světýlek. Občas tam potkáte někoho v kostýmu cézara, jak provádí skupinku turistů.

Nedalo se nic dělat, ale museli jsme náš milovaný kemp opustit a vydat se vstříc městu Marseille (po Paříži druhé největší město Francie a taky nejvýznamnější obchodní přístav). Dost velkou část cesty jsme zvládli projet bez dálničních poplatků, tak jsme si mohli dovolit dát 2 eura za tunel. Vyjeli jsme z něj ovšem dřív než jsme měli, a tak jsme si Marseille prohlédli alespoň z auta v zácpě. Viktor se projevil jako skvělý navigátor. "Kudy mám jet, vole?" "Absolutně netušim, ale vem to doprava, vole." Ještě že Niki s Terkou se mohly vymluvit na špatnou prostorovou orientaci a fotit si za jízdy svoje nohy čouhající z okýnka.
Terka aspoň zjistila, o co přišla, když sem nejela na Erasmus. "Tak my tě tu vysadíme a za půl roku naberem," napadlo kamarády.

Z Marseille jsme vyrazili do kempu Saintes Maries de La Mer (park Camargue), který se nám líbil úplně nejmíň, protože to byla jen obří pustá pláň obklopená močály a moře ledově zabodávalo jehličky do našich kotníků. Zrovna tady jsme ale slavili Zdendovy narozeniny Metaxou v "sunset down" (příští rok už s náma tedy bude moct pít i v Americe :-D). Přilehlé městečko bylo roztomilé, vyznačovalo se poutači na koně, corridu a obchůdky se zmrzlinou, kterých jsme tam napočítali přibližně tři na m2. Vyhrála příchuť slaný karamel.
Druhý den jsme rádi opustili tuhle větrnou hůrku a vydali se do města Montpellier, skoro nejhezčího z celého výletu. Strávili jsme tam 2 hodiny obdivováním krásných katedrál, vyhlídek, parčíků, vítězného oblouku a focením selfies. "Tady by se dalo dobře buskovat. Škoda, že jsme nechali nástroje v autě." Hm. Aha. "Tak tohle je naprd."
Problém nastal při hledání dalšího kempu: buď nebyl volný, dostatečně blízko pláže, nebo byl ve městě. "Kemp může překvapit," prohlásil Zdenda, když se snažil holky přesvědčit, že přespíme v dvouhvězdičkovém kempu "u plešouna", ale Niki tuhle myšlenku rázně zamítla. Rozhodně nechceme kempovat jak někde na Mácháči! Začala sezóna a naše zoufalství se prohlubovalo. Vypadalo to skoro, že dnes už nikam nedojedeme, zvlášť potom, co jsme se hodinu motali v jednosměrkách městečka Agde, které už nikdo nikdy nechceme znova vidět. Vtom ale Vikyho napadla spásná myšlenka otevřít víno. A griotku. A další víno.
"Kočku do kotle!"
Úměrně s množstvím alkoholu v krvi se zvyšovala naše rezistence vůči kempovým neúspěchům a pak už nám to bylo úplně jedno a tančily jsme na parkovišti na United Flavour tak dlouho, než nám Zdenda zabavil autorádio, abychom nedělaly ještě větší ostudu než doteď. Nakonec jsme našli kemp Palmira Beach - Valras Plage. Kluci postavili stan a dámské osazenstvo odeslali po 500 m dlouhém mole na pláž v naději, že po cestě vystřízliví. "Tohle nedopadne dobře," povídá Zdenda při pohledu na holky. Cesta nám připadala nesmírně dlouhá a náročná, možná proto, že bylo těžké udržet se na mole širokém 3 metry. Nejsme modelky. Na pláži jsme zjistily, že s sebou jaksi nemáme plavky, ale to nám nezabránilo jít do moře. V oblečení samozřejmě. Niki si cestou zpátky málem otestovala své cestovní pojištění, když se jí koleno přetočilo na druhou stranu, než běžně bývá. "To nic neni. Minule jsem si zlomila nohu a zkoušela to nejdřív nechat namasírovat, jestli to nepomůže." Při vaření večeře měly holky pro sníženou logickou schopnost zakázáno manipulovat s nožem ("Když ty brambory nastrouháme, tak se rychlejc uvaří!").
Naštěstí jsme se z toho všichni vyspali a mohli si užít poslední dny u moře. Pláž byla rozlehlá a liduprázdná, takže jsme ji měli celou pro sebe. Jediným problémem byl neustávající vítr - kdykoli se Terka pokoušela elegantně ležet na pláži a listovat knihou, začla jí v hlavě hrát známá píseň Karla Gotta (důvěrně v Itálii přezdívaného Kagotto) "Oči pískem zaváté". A pak to taky vzdala.
Vedro nám nedovolovalo přechovávat čerstvé potraviny příliš dlouho, což dávalo Zdendovi dobrou záminku všem všechno sníst a vypít dřív, "než to zteplá". V předposledním kempu jsme ovšem získali šarmantního souseda s plně funkční ledničkou, který nám byl ochotný kdykoliv vzít a zase vydat víno a pivo. Maminka s ním zřejmě měla jiné plány, ale my ho pojmenovali Carlos. Následně vznikla diskuze o jménech našich budoucích potomků. "Můj bude Wallis 1, Wallis 2, Walliska, Wallis 3," vypočítává Zdenda. "Já mu dám jméno Karel a až mu bude 15, tak se ho zeptám, jestli by se nechtěl přejmenovat na Metuzaléma. Wallis a Metloš budou kamarádi," plánuje Viktor. Holky se radši drží stranou, mateřské pudy na ně ještě nepřišly. Zato muziku tvořily jedna báseň. Ten den jim zpívání a hraní šlo tak skvěle, že je mrzelo, že zrovna nenahrávaj. A nebuskujou.
Sladká tečka našeho pobytu ve Francii bylo vystoupení dua skvělých muzikantů hrajících covery v našem stylu.
V rámci dodržování úsporného rozpočtu si kluci v Carrefouru koupili konzervu čočky s párkem, což mělo neblahý vliv na jejich zažívání a náš klidný spánek. Na druhou stranu jsme si nemuseli nastavovat budíka, protože Zdendův ranní prd spolehlivě vyhnal všechny osadníky stanu do dvou minut. Hnědý humor nás vůbec provázel celým výletem, například když jsme zjistili, že záchody v kempu nemají prkýnka. Tutte la prd.
Cestu domů na jeden zátah jsme zavrhli a přespali ještě jednu noc v kempu dole v Dole (poblíž Dijonu). "Dneska se naleju," prohlásila Terka, když se otevřelo už druhé francouzské víno určené jako dárek domů. "Jsem rád, že jsi člověk, co drží slovo," prohlásil ráno Viktor, když bylo Terce poněkud špatně. "Neboj, při cestě zpátky objedem pár kruháčů dokola."

Cesta zpátky, stejně jako vůbec všechny cesty autem, byla protkána výkřiky: Carrefour! Lidl! Kaufland! Kruháč! Mekáč!
"Jsme v íbrzóně," povídá tajemně Zdenda v německé vesnici.
"Aha. A můžeš na mě mluvit česky?" opáčí Niki.
"Mhm."
"Tak doprdele řekneš mi co to znamená??"
"Že sme v zóně. Musíme mít ty zelený placky."
"~!@#?!$##!!#!"
Viktor se snaží zachránit situaci tím, že se zabalí do zelené deky. "Já jsem v zóně."
"Terka koukám taky," pronese Niki při pohledu na Terčin obličej.
Zdálo se nám to skoro neskutečné, ale po 12ti hodinách brázdění dálnic a hraní her typu "hádej koho nebo co si myslím" (uhádnout cykas, Peta Dohertyho nebo baret je fakt těžký), jsme se ocitli na starým dobrým Strahově. "Hele, česká espézetka!" všimnul si Viktor na Kulaťáku.

Během roadtripu se ustanovilo pár pravidel, která jsme všichni dodržovali:

- když se koupí čerstvá rukola… je třeba jí druhý den (už o hodně míň čerstvou) zase vyhodit
- když se řekne, že se večer vezmou nástroje a půjde se hrát na pláž… tak se večer bude dělat všechno kromě hraní na pláži
- když se řekne, že dáme budíček na šestou, abychom z kempu vyjeli včas… je třeba si předtím dát ještě sprchu, snídani, sbalit stan, u toho nám vyhládne a uvaříme oběd, takže z kempu je třeba vyjet v tom největším vedru
- ačkoliv si holky vezmou každá 3 tašky s oblečením… prostě nemají co na sebe
- pokud chcete ve Francii víno… stačí říct Oui? No.

Také se ukázalo, co kdo doopravdy potřebuje k životu: Niki mozzarellu, Terka sušenky a toaleťák, Zdenda vychlazené pívo a Viky čerstvé plody moře.
Celkem jsme za těch 14 dní najeli 3800 km, proseděli 61 hodin v autě, buskovali 0 hodin, utratili 1200 éček a snědli 168 baget. Děkujeme Honzovi za zapůjčení stanu!
Byl to nádherný výlet, na který budem ještě dlouho vzpomínat a jsme zvědaví, jestli ho příští rok zase trumfnem. Každopádně jedna věc je jasná: nejedem s nikym jiným než WALLIS MOUNTAIN TRAVELLING COMPANY!