Roadtrip 2015 - Německo, Itálie, Francie

6. srpna 2017 v 10:26 | Niki |  Roadtrip 2015 - Francie (Côte d'Azur)
RIVIERA ROADTRIP 2015 aneb jak jsme zase jednou jeli "buskovat"

(podle svého nejlepšího vědomí a bezvědomí sepsala Terka)

Protože naše Berlínem prověřená buskingová parta (Terka, Niki, Zdenda, Viki) se neskládá z žádných žabařů, zvolili jsme si zase jednou ambiciózní plán: na 14 dní naskočit do auta a projet co největší kus Evropy za co nejmenší náklady.
Datum odjezdu bylo symbolicky stanoveno na 1. července ráno, protože ten den se ještě nikdy nic významného nestalo. Než jsme se nalodili do oktávky, Viktor si ještě zkontroloval, že má opravdu všechno z cestovního seznamu sepsaného Nikčou - dvoje legíny, čtvery tílka, dámskou hygienu atd.

Plně a dobře naložení jsme konečně mohli vyrazit jako jedna rodina vstříc našemu dobrodružství - táta Zdenda za volantem, máma Niki jako spolujezdkyně a Viki s Terkou jako dva malí haranti vzadu (výhoda sezení vzadu je neomezený přístup k toastům a buchtě s čokoládou, které vydržely asi tak do první třetiny cesty).

Naší první destinací bylo německé město Konstanz, česky Kostnice, kde, jak všichni víme, byl upálen Mistr Jan Hus. Nejdřív jsme ale museli procedit Švýcarskem, kde všechno stojí 10x víc a každý má 10x víc času (protože se tam vyrábí hodinky), a proto může jet rychlostí vycházkové chůze a nikdy nikoho nepředjíždět. Zřejmě někde tady, v zácpě mezi jedním a druhým Švýcarem, vznikla legendární hláška "Skřípni ho!", která se po zbytek roadtripu dala aplikovat v podstatě na jakoukoli dopravní situaci.

Konečně jsme zapíchli stan v kempu u Bodamského jezera, kde nám místo určila energická majitelka jménem Marina (a věřte mi, s tou se nechcete hádat). Rozhodli jsme se, že se půjdeme osvěžit "na pláž", abychom zjistili, že vstup do jezera je lemován bahnem a Bodensee strašně smrdí rybinou. No, nevadí - aspoň už to víme pro příště :-D
Večer jsme vytáhli kytary, saxofon, hlasy a náš special busking zpěvník (v té době jsme ještě věřili tomu, že budeme pravidelně buskovat a vyděláme si tak svůj první milion, za který se příští rok podíváme do jižní Ameriky… nebo aspoň pokrejeme náklady na vaření těstovin s kečupem).
Kluci postavili stan, do kterého jsme se oproti minulému roku opravdu vešli všichni čtyři. Nikča dokonce se svou "california king bed" - obří vyvýšenou nafukovací matračkou.
Zdenda se za prvních 750 odřízených km odměnil. Sám vyžahnul flašku červeného vína, na to trochu slivovice, pak rozjařeně přihupsal do stanu, kde už leželi všichni ostatní, nadšeně prohlásil "Kalhoty dolů!" a padnul. Stejně jako ty kalhoty.

Druhý den jsme si prošli Kostnici - našli Husovo muzeum, Husův kámen i Hussenstrasse. Terka všechny náležitě poučila o Husově odkazu a jeho písních, které znala jen díky nedávné zkoušce z dějin hudby. Nástroje jsme nechtěli nechávat v autě, takže jsme je vzali s sebou na prohlídku přístavu - i pro případ, že bychom náhodou buskovali. Nebuskovali jsme. Ale zato jsme se ve všech možných pózách vyfotili na improvizovaném pódiu (nikdo neví, proč tam bylo, ale jsou z něj fakt dobrý promofotky pro Letní Misi).

Vzniklo taky pár netaktních hlášek. "Husova zmrzlina - zchladí i v tom největším žáru!", "Jak si dáš ten steak? Medium rare, Well done, nebo Na Husa?"

Rozloučili jsme se s Konstanzí a vydali se směrem do Itálie, kde už nás měl čekat Nikčin erasmácký kamarád Riccardo. Během cesty Švýcarskem jsme si ještě udělali zastávku, abychom uvařili a vykoupali se v krásné, ale ledové divoké řece.
Pokud jsme neznali pravý význam slova serpentina, po cestě do italského města Cólico jsme pochopili. Je to zatáčka, která se točí okolo sebe samé, a abyste ji vybrali, musíte si nejdřív rozpůlit auto a odšroubovat volant. Po absolvování asi tak 1528 těchto otoček na dráze pár km měl Zdenda tak vytahané ruce, že hravě dosáhl do kufru pro zásoby vína, které jako jediný chudák nemohl pít. Na hranicích Itálie ve vysokých horách jsme pocítili teplotní změnu a uspořádali koulovačku u kousku ledovce.

Cestou jsme přemýšleli, jak Zdeňkovo jméno přeložit do angličtiny, aby bylo taky mezinárodní, jako Nicóle, Victor a Therése. Pak jsme na to přišli… Zdeněk = Zedněk = Wallis! A protože je Horák, přejmenovali jsme ho rovnou na Wallis Mountain. Takhle vznikla legenda, která zřejmě už nikdy nezanikne, ani kdybychom chtěli. Wallis Mountain travelling company, Wallis Mountain malování pokojů, Wallis Mountain gastronomie, porodnictví, vztahové poradenství a další…

Místem setkání s Riccardem byla tajemná oblast u Lago di Como, kterou nám popsal jako "big field on the lake". Naštěstí to byl jen plácek, kde se schází místní omladina, takže jsme se našli a seznámili se s Riccardem. I jeho milou přítelkyní Maríou, která sice vypadala jako pravá Italka, ale později nám prozradila, že se jmenuje Máša a v Rusku studuje kinematografii.
"Jak daleko to ubytování?"
"Tak 400 metrů," povídá Riccardo. Od té doby máme dvě různé jednotky vzdálenosti: 1 metr a 1 Riccardův metr. Alespoň víme, že je to fakt Ital.
Nicméně, Riccardo nám poskytl luxusní ubytování zdarma - v domku přímo na pláži Komského jezera (třetí největší v Itálii), kde jsme strávili krásné 3 dny cachtáním, surfováním, hraním, pitím medoviny a rozebíráním finanční situace Řecka (která se docela blížila té naší). Zažili jsme tu taky největší bouřku (v které Zdenda neváhal svléknout namydlit, smýt a jít do pyžama) a dvakrát se pod námi s velkým rachotem složilo lehátko. Prosvištěli jsme si také nejdůležitější italská a ruská slovíčka: "cagotto!" (hovorový výraz pro průjem) a "pizděc!" (hovorový výraz pro člověka).
Jako poděkování jsme Riccarda pozvali do restaurace na pravou italskou pizzu (kterou určitě ještě nejedl), rozloučili se a vyrazili konečně vstříc moři…

V italském kempu Vallecrosia poblíž San Rema se nám zalíbilo natolik, že jsme zůstali 2 noci. Pár kroků na kamínkovou pláž, pár kroků do městečka, všude čisto… jen neskutečné množství útočících mosquitoes nás donutilo vybavit se repelentem, Fenistilem, a vonnými svíčkami s placebo efektem proti komárům. Během pár minut jsme byli poštípaní natolik, že vzniklo podezření, že Terka ve svém dětském spacáku přivezla také blechy. Moc nám chutnalo italské gelato (tedy pokud si omylem nedáte příchuť "liquirizia" v domnění, že bude likérová, a je to lékořicová), italská káva, a některým z nás i italské ryby a krevety. U kempu bylo také perfektní hřiště na plážový volejbal - kluci prohlásili, že jdou "rozkašit místní borce" a pak jsme je dlouho neviděly. Kašení místních borců se pak stalo naší oblíbenou činností, ať jsme byli kdekoliv. Naším oblíbeným italským rčením bylo "Tutte la frut!"
Už jen kousíček nám zbýval do Francie a našeho hlavního cíle: Azurového pobřeží. Sbalili jsme se, nasedli do auta a… nic. Vybila se baterka. Nevíme proč, ale víme, že to rozhodně nebylo kvůli tomu, že bychom jeli muziku na plný pecky, nabíjeli mobily nebo si svítili. "Kredity budou stačit… Baterka bude stačit… Eura budou stačit…" Naštěstí nám sympatický italský chlapík pomohl zapojit startovací kabely a všechno bylo zase v nejlepším pořádku.

Po příjezdu do Francie jsme si ověřili, že Francouzi neumí moc anglicky. Vysvětlujeme si to tím, že místo povinného cizího jazyka mají na škole povinné pečení baget.
Rozhodli jsme se, že si projdeme město Nice, už proto, že má tak pěkné jméno. Leží na jihu v Provence, mezi Cannes a Monakem. Tady jsme ochutnali pravou le baguette, le camembert, prošli se po le promenádě, probrouzdali místní úzké uličky s trhy, trošku zalitovali, že nenavštívíme jazz festival, kde hrál třeba Jamie Cullum…
Nejkrásnějším kempem výletu byl prohlášen ten následující: plážové letovisko v oblasti Var - Les Issambres, které má krásné písčité pláže, skalnaté zátoky a romantickou atmosféru. Aby taky ne, když leží kousíček od St. Tropez!
Milí majitelé kempu vzali Niki a Vikyho na projížďku golfovým vozítkem, což mohlo částečně nahradit projížďku na skútru, na kterou jsme neměli rozpočet. Zakempili jsme na místě asi 20 kroků od pláže a nejradši bychom si to místo předplatili na dalších 100 let. Alespoň jsme založili strom plavkovník a na něj naroubovali tričkovník a ponožkovník. Trošku nás štvala čtveřice Němců, kteří si vedle nás pouštěli tuctuc bez ohledu na náš hudební sluch. "Sežerem je dokud jsou ještě teplí," poznamenal trefně Viky.

Naše dny se skládaly z plavání až k bójkám, slunění, kašení borců a vaření na plynovém vařiči. Vyrobili jsme si luxusní burgery a Niki s Terkou se konečně pustily do pletení náramků přátelství. Pro případ, že by vznikla ponorka (která naštěstí nepřišla, protože jsme přece tak prima parta), jsme si nakoupily další bavlnky - aby zbylo i na náramky nepřátelství.
Společně s Francouzi jsme dodržovali povinnou siestu a po obědě si rádi zdřímli. Zdenda prohlásil, že máme kruhový trénink: snídaně, oběd, svačina, večeře, a tak pořád do kruhu. Terka s Vikym se ovšem vybičovali, navlékli tenisky a šli v odpoledním vedru běhat po okolí, kterým byla krásná přírodní rezervace.
Kluci se zásadně mažou pouze zevnitř, takže následně potřebujou krém po opalování. "Je v tom panthenol?" "Tady je v každym odstavci třikrát napsaný, že obsahuje panthenol. To má panthenolu víc jak Panthenol samotnej!"

Večer patřil výletu do města snů - St. Tropez. Kdo by věřil, že do počátku 20. století bylo jen malou rybářskou osadou s vojenskou pevností (no, já ne, ale píšou to na Wikipedii :-D). Název města se odvozuje od svatého Tropeze - ten byl podle legendy popraven, mrtvé tělo bylo vloženo do chatrné loďky se psem a kohoutem, která se přes moře dostala na místo dnešního Saint Tropez.
Dnes jsou tam k vidění místo chatrných loděk hlavně luxusní jachty, modelky a staříci, drahé obchody, ale i starobylá citadela, postarší Frantíci bezstarostně hrající pétanque a jedna známá četnická stanice. Uličky jsou naleštěné tak, že by se po bělostných dlaždicích dalo klouzat a město září do noci tisícem zlatých světýlek. Občas tam potkáte někoho v kostýmu cézara, jak provádí skupinku turistů.

Nedalo se nic dělat, ale museli jsme náš milovaný kemp opustit a vydat se vstříc městu Marseille (po Paříži druhé největší město Francie a taky nejvýznamnější obchodní přístav). Dost velkou část cesty jsme zvládli projet bez dálničních poplatků, tak jsme si mohli dovolit dát 2 eura za tunel. Vyjeli jsme z něj ovšem dřív než jsme měli, a tak jsme si Marseille prohlédli alespoň z auta v zácpě. Viktor se projevil jako skvělý navigátor. "Kudy mám jet, vole?" "Absolutně netušim, ale vem to doprava, vole." Ještě že Niki s Terkou se mohly vymluvit na špatnou prostorovou orientaci a fotit si za jízdy svoje nohy čouhající z okýnka.
Terka aspoň zjistila, o co přišla, když sem nejela na Erasmus. "Tak my tě tu vysadíme a za půl roku naberem," napadlo kamarády.

Z Marseille jsme vyrazili do kempu Saintes Maries de La Mer (park Camargue), který se nám líbil úplně nejmíň, protože to byla jen obří pustá pláň obklopená močály a moře ledově zabodávalo jehličky do našich kotníků. Zrovna tady jsme ale slavili Zdendovy narozeniny Metaxou v "sunset down" (příští rok už s náma tedy bude moct pít i v Americe :-D). Přilehlé městečko bylo roztomilé, vyznačovalo se poutači na koně, corridu a obchůdky se zmrzlinou, kterých jsme tam napočítali přibližně tři na m2. Vyhrála příchuť slaný karamel.
Druhý den jsme rádi opustili tuhle větrnou hůrku a vydali se do města Montpellier, skoro nejhezčího z celého výletu. Strávili jsme tam 2 hodiny obdivováním krásných katedrál, vyhlídek, parčíků, vítězného oblouku a focením selfies. "Tady by se dalo dobře buskovat. Škoda, že jsme nechali nástroje v autě." Hm. Aha. "Tak tohle je naprd."
Problém nastal při hledání dalšího kempu: buď nebyl volný, dostatečně blízko pláže, nebo byl ve městě. "Kemp může překvapit," prohlásil Zdenda, když se snažil holky přesvědčit, že přespíme v dvouhvězdičkovém kempu "u plešouna", ale Niki tuhle myšlenku rázně zamítla. Rozhodně nechceme kempovat jak někde na Mácháči! Začala sezóna a naše zoufalství se prohlubovalo. Vypadalo to skoro, že dnes už nikam nedojedeme, zvlášť potom, co jsme se hodinu motali v jednosměrkách městečka Agde, které už nikdo nikdy nechceme znova vidět. Vtom ale Vikyho napadla spásná myšlenka otevřít víno. A griotku. A další víno.
"Kočku do kotle!"
Úměrně s množstvím alkoholu v krvi se zvyšovala naše rezistence vůči kempovým neúspěchům a pak už nám to bylo úplně jedno a tančily jsme na parkovišti na United Flavour tak dlouho, než nám Zdenda zabavil autorádio, abychom nedělaly ještě větší ostudu než doteď. Nakonec jsme našli kemp Palmira Beach - Valras Plage. Kluci postavili stan a dámské osazenstvo odeslali po 500 m dlouhém mole na pláž v naději, že po cestě vystřízliví. "Tohle nedopadne dobře," povídá Zdenda při pohledu na holky. Cesta nám připadala nesmírně dlouhá a náročná, možná proto, že bylo těžké udržet se na mole širokém 3 metry. Nejsme modelky. Na pláži jsme zjistily, že s sebou jaksi nemáme plavky, ale to nám nezabránilo jít do moře. V oblečení samozřejmě. Niki si cestou zpátky málem otestovala své cestovní pojištění, když se jí koleno přetočilo na druhou stranu, než běžně bývá. "To nic neni. Minule jsem si zlomila nohu a zkoušela to nejdřív nechat namasírovat, jestli to nepomůže." Při vaření večeře měly holky pro sníženou logickou schopnost zakázáno manipulovat s nožem ("Když ty brambory nastrouháme, tak se rychlejc uvaří!").
Naštěstí jsme se z toho všichni vyspali a mohli si užít poslední dny u moře. Pláž byla rozlehlá a liduprázdná, takže jsme ji měli celou pro sebe. Jediným problémem byl neustávající vítr - kdykoli se Terka pokoušela elegantně ležet na pláži a listovat knihou, začla jí v hlavě hrát známá píseň Karla Gotta (důvěrně v Itálii přezdívaného Kagotto) "Oči pískem zaváté". A pak to taky vzdala.
Vedro nám nedovolovalo přechovávat čerstvé potraviny příliš dlouho, což dávalo Zdendovi dobrou záminku všem všechno sníst a vypít dřív, "než to zteplá". V předposledním kempu jsme ovšem získali šarmantního souseda s plně funkční ledničkou, který nám byl ochotný kdykoliv vzít a zase vydat víno a pivo. Maminka s ním zřejmě měla jiné plány, ale my ho pojmenovali Carlos. Následně vznikla diskuze o jménech našich budoucích potomků. "Můj bude Wallis 1, Wallis 2, Walliska, Wallis 3," vypočítává Zdenda. "Já mu dám jméno Karel a až mu bude 15, tak se ho zeptám, jestli by se nechtěl přejmenovat na Metuzaléma. Wallis a Metloš budou kamarádi," plánuje Viktor. Holky se radši drží stranou, mateřské pudy na ně ještě nepřišly. Zato muziku tvořily jedna báseň. Ten den jim zpívání a hraní šlo tak skvěle, že je mrzelo, že zrovna nenahrávaj. A nebuskujou.
Sladká tečka našeho pobytu ve Francii bylo vystoupení dua skvělých muzikantů hrajících covery v našem stylu.
V rámci dodržování úsporného rozpočtu si kluci v Carrefouru koupili konzervu čočky s párkem, což mělo neblahý vliv na jejich zažívání a náš klidný spánek. Na druhou stranu jsme si nemuseli nastavovat budíka, protože Zdendův ranní prd spolehlivě vyhnal všechny osadníky stanu do dvou minut. Hnědý humor nás vůbec provázel celým výletem, například když jsme zjistili, že záchody v kempu nemají prkýnka. Tutte la prd.
Cestu domů na jeden zátah jsme zavrhli a přespali ještě jednu noc v kempu dole v Dole (poblíž Dijonu). "Dneska se naleju," prohlásila Terka, když se otevřelo už druhé francouzské víno určené jako dárek domů. "Jsem rád, že jsi člověk, co drží slovo," prohlásil ráno Viktor, když bylo Terce poněkud špatně. "Neboj, při cestě zpátky objedem pár kruháčů dokola."

Cesta zpátky, stejně jako vůbec všechny cesty autem, byla protkána výkřiky: Carrefour! Lidl! Kaufland! Kruháč! Mekáč!
"Jsme v íbrzóně," povídá tajemně Zdenda v německé vesnici.
"Aha. A můžeš na mě mluvit česky?" opáčí Niki.
"Mhm."
"Tak doprdele řekneš mi co to znamená??"
"Že sme v zóně. Musíme mít ty zelený placky."
"~!@#?!$##!!#!"
Viktor se snaží zachránit situaci tím, že se zabalí do zelené deky. "Já jsem v zóně."
"Terka koukám taky," pronese Niki při pohledu na Terčin obličej.
Zdálo se nám to skoro neskutečné, ale po 12ti hodinách brázdění dálnic a hraní her typu "hádej koho nebo co si myslím" (uhádnout cykas, Peta Dohertyho nebo baret je fakt těžký), jsme se ocitli na starým dobrým Strahově. "Hele, česká espézetka!" všimnul si Viktor na Kulaťáku.

Během roadtripu se ustanovilo pár pravidel, která jsme všichni dodržovali:

- když se koupí čerstvá rukola… je třeba jí druhý den (už o hodně míň čerstvou) zase vyhodit
- když se řekne, že se večer vezmou nástroje a půjde se hrát na pláž… tak se večer bude dělat všechno kromě hraní na pláži
- když se řekne, že dáme budíček na šestou, abychom z kempu vyjeli včas… je třeba si předtím dát ještě sprchu, snídani, sbalit stan, u toho nám vyhládne a uvaříme oběd, takže z kempu je třeba vyjet v tom největším vedru
- ačkoliv si holky vezmou každá 3 tašky s oblečením… prostě nemají co na sebe
- pokud chcete ve Francii víno… stačí říct Oui? No.

Také se ukázalo, co kdo doopravdy potřebuje k životu: Niki mozzarellu, Terka sušenky a toaleťák, Zdenda vychlazené pívo a Viky čerstvé plody moře.
Celkem jsme za těch 14 dní najeli 3800 km, proseděli 61 hodin v autě, buskovali 0 hodin, utratili 1200 éček a snědli 168 baget. Děkujeme Honzovi za zapůjčení stanu!
Byl to nádherný výlet, na který budem ještě dlouho vzpomínat a jsme zvědaví, jestli ho příští rok zase trumfnem. Každopádně jedna věc je jasná: nejedem s nikym jiným než WALLIS MOUNTAIN TRAVELLING COMPANY!












































































 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MagicMax MagicMax | Web | 6. srpna 2017 v 10:47 | Reagovat

Máte takové štěstí, že se vám výlet tak povedl! :) Moc vám to všem celé závidím! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama